Pár přátel (ne)stačí mít? – Vliv sociálních sítí na formování přátelských vazeb

V dnešní době jsou sociální sítě neodmyslitelnou součástí našeho každodenního života. Sledování a sdílení informací, komunikace s přáteli a známými, ale také s neznámými lidmi z celého světa se staly běžnými aktivitami provozovanými online. Nicméně, jaký je vliv sociálních sítí na formování přátelských vazeb a kolik přátel si vlastně můžeme skutečně udržet? V tomto článku se zamýšlím nad tím, jak množství kontaktů na platformách Facebook a Instagram vypovídá o kvalitě přátelství.

Jednou z častých charakteristik uživatelů sociálních sítí je jejich snaha o získání co nejvyššího počtu online přátel nebo sledujících. Vyšší číslo v kolonce „followers“ naznačuje, že daná osoba v něčem vyniká, a proto stojí za to ji sledovat. Ať už se jedná o baviče, intelektuála, cestovatele, influencera či jiného aktivního uživatele sociálních sítí, tak vysoký počet sledujících či přátel potvrzuje jeho relevantnost a dodává mu kredibilitu. Takto získaná popularita a uměle vygenerovaný respekt může v konečném důsledku pomoci člověku také s pozitivním vnímáním vlastní identity.

Celosvětový průměr v počtu přátel na Facebooku je 338 lidí na jednoho uživatele. Zde je třeba poznamenat, že Facebook rozlišuje profily a stránky (tj. stránky veřejně známých osobností, celebrit, institucí nebo značek), s nimiž „běžní“ uživatelé netvoří přátelství, nýbrž podobně jako na Instagramu, Twitteru nebo TikToku je sledují. Instagram sice také rozlišuje typy účtů, a to na osobní, profesionální nebo tvůrčí, nicméně způsob interakce s danými profily se neliší. V každém případě, ať už se jedná o blízkého člověka či o celebritu, můžeme jej pouze sledovat, možnost přátelství zde není. Vznikají tak velké rozdíly v počtu sledujících mezi odlišnými typy profilů. Z tohoto důvodu průměrný počet sledujících na Instagramu není toliko vypovídající o přátelských vazbách. Pro účel tohoto článku se proto zaměříme pouze na osobní profily, u kterých se odhaduje v průměru 150 followerů na uživatele.  

Jedná se však o pravá přátelství?

Psychologové naznávají, že vnímání pojmu „přátelství“ se v digitální době proměnilo, a to především s nástupem Facebooku, který vzájemné kontakty nazývá přáteli. Americká skupina Pew Research Center uvedla výzkum o digitálním životě dospívajících, z kterého vyplývá, že více než polovina teenagerů (57 %) potkala alespoň jednoho nového kamaráda na Internetu, 64 % z nich pak přímo na sociálních sítí. Většina těchto vztahů však zůstává online, jelikož 77 % všech dotázaných se s online přítelem nikdy osobně nesetkalo. Oproti tomu Lenka Šulová z katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v rozhovoru pro pořad Věda 24 uvedla, že pravé přátelství není možné vybudovat bez iniciačního fyzického kontaktu.

S kolika přáteli tedy lze udržovat blízký kontakt?

V této souvislosti bylo popsáno tzv. „Dunbarovo číslo“ – koncept, který popisuje maximální počet stabilních sociálních vztahů, které může člověk dlouhodobě mít. Toto číslo je pojmenováno podle antropologa Robina Dunbara a odhaduje se přibližně na 150 osob. Blízký vztah je v tomto kontextu situace, kdy známe daného člověka a víme, jaké má vazby na zbylé osoby v naší sociální skupině. Dunbar ve své knize Grooming, Gossip and the Evolution of Language z roku 1998 popisuje tyto kontakty jako „lidi, se kterými byste si bez ostychu dali drink, kdybyste na ně náhodou narazili v baru“ nebo jako „lidi, které znáte dost dobře na to, abyste je pozdravili při náhodném setkání v letištní hale, aniž byste se cítili trapně.“ Limit 150 lidí je dán částečně kognitivními omezeními a částečně vyčerpatelnou časovou kapacitou pro sociální interakce.

Ovšem, jak bylo zmíněno výše, na Facebooku míváme mnohem větší množství přátel, než kolik je na základě teorie Dunbarova čísla možné. Dalo by se proto zvažovat, zdali se s rozmachem této platformy neproměnil způsob formování mezilidských vztahů. Nicméně podle Dunbara se do prostředí sociálních médií pouze promítají mechanismy z fyzického světa.

Mezi zmíněnými 150 přáteli, totiž vládne hierarchie, ne všichni jsou pro nás stejně významní. Zároveň většina lidí může s jistotou říct, že jim životem prošlo více než 150 osob, avšak ty se obvykle řadí mezi známé, o kterých nejsou schopni vypovědět, zdali mají nějakou, popř. jakou, vazbu na zbylé členy jejich sociální skupiny.

Zajímavé je, že průměrný počet sledujících osobního profilu na Instagramu odpovídá hodnotě Dunbarova čísla. Narozdíl od Facebookových přátelství, nemusí být sledování na Instagramu vzájemné. Uživatel obvykle sleduje pouze účty, které jsou pro něj relevantní a zajímavé, čímž se může významně snížit jejich množství. Tato sledování ale neodpovídají definici blízkých vztahů.

Přátelské vztahy na sociálních sítích jsou proto většinou slabší než vztahy, které si lidé udržují osobně. To je způsobeno tím, že virtuální komunikace nám nedává stejnou míru emocionální podpory a blízkosti, jako osobní setkání. V důsledku toho jsou online vztahy mnohem méně stabilní než ty, které si lidé udržují v reálném životě.

Autor: Adriana Chňoupková

Neplacené tweety bez dosahu: Tropí Elon hlouposti, nebo začala nová kapitola sítí?

Elona Muska asi není třeba představovat. Aktuálně druhý nejbohatší muž světa, majitel společností Tesla, SpaceX, Twitter a také meme enthusiast. Právě po nedávné koupi Twitteru by leckdo mohl říct, že i jeho styl vedení a současné směřování této sítě je jeden velký meme. Dost možná ale nastavuje nový trend v tom, jak budou sítě v budoucnu fungovat. Nebo se jedná pouze o jednu z Muskových rozmařilostí?

Další Elonovinka, kterou známý miliardář uvedl v jednom ze svých tweetů, má jasný vzkaz pro přispěvatele – plaťte, jinak vaše tweety nezobrazíme na hlavní stránce. Není to tak dávno, co Twitter začal oživovat funkci, Twitter Blue, kterou si uživatelé sociální sítě mohou předplatit. Spolu s ní samozřejmě přicházejí i výsostná práva jako editace tweetů, možnost psaní delších textů, nahrávání kvalitnějších i delších videí nebo částečnou redukci zobrazovaných reklam. Ten, kdo si funkci předplatí, zároveň získá badge, který představuje ověření účtu.

https://platform.twitter.com/widgets.js

Co je ale podstatnější – tweety od uživatelů s Twitter Blue se nově mají zobrazovat výše než od jejich neplatících protějšků. A jak už to bývá, současně s tímto oznámením se strhla i plamenná diskuze. Je zřejmé, že se Musk tímto krokem pokouší vzkřísit ekonomickou stabilitu platformy, která dlouhodobě není schopná přinášet dostatečné tržby pro svou existenci. Ale jaké důsledky to bude mít pro algoritmy nebo třeba obecný trend konvergence médií? 

Zatočí předplatná s algoritmy? 

Z hlediska algoritmizace se může jednat o změnu v tom, jak se obsah na hlavní stránce bude uživatelům zobrazovat. Je třeba říci, že Twitter jako jediný z velkých hráčů za celou dobu své existence zcela neodstoupil od chronologického řazení příspěvků. V rámci timeline tak účty s Twitter Blue výhodu v řazení výsledků (prozatím) nemají. Na hlavní stránce se ale odehrává zcela jiný scénář a od poloviny dubna 2023 zde dost možná na horních příčkách uvidíme pouze ověřené účty. To stejné platí pro komentáře.

Někteří uživatelé tento krok kvitují, jiní se naopak obávají určité zakonzervovanosti. Musk však vedle ekonomických důsledků zavádí tuto funkcionalitu také pro boj s trollími farmami. Jak spolehlivě ale bude ve skutečnosti ověřování účtů fungovat, zatím nejde jednoznačně říci. 

Nutno podotknout, že Muskova prohlášení je třeba brát s rezervou – málokterá se totiž za poslední měsíce přetavila v realitu. Twitter Blue je každopádně tady a funguje. A jeho řazení postů na hlavní stránce bude minimálně zajímavou myšlenkou do budoucna. Uživatelé, zaplaťte, nebo nebudete vidět

https://platform.twitter.com/widgets.js

Algoritmy na sociálních sítích fungují už nějaký ten pátek a jsou to právě ony, kdo ovlivňuje řazení postů. Doposud to ale nikdy nebylo z důvodu, že někteří uživatelé platí a někteří nikoli. Natolik mysteriózní a všemohoucí algoritmus tak může, minimálně ve smyslu svého dosavadního fungování na sítích, utrpět.

V éteru zaznívají myšlenky, že je třeba zachovávat určitou diverzitu názorů, což se s novou funkcionalitou téměř vylučuje. Tedy za předpokladu, že většina lidí nepřestoupí na placený model. V konečném důsledku ale uživatelům stejně nezbývá nic jiného než se přizpůsobit. Twitter je soukromá společnost a v tomto ohledu si může dělat, co se jí zamane. 

I přes placená ověření a unikátní možnosti stále Twitter zůstává světlou výjimkou v tom, co se uživatelům na zdi sociální sítě reálně zobrazuje. V prostředí jiných sítí jsme nadále odkázáni na algoritmus, o němž málokdo tuší, jak skutečně funguje. Placení a následné řazení výsledků tak, jak to chystá Twitter, může představovat přece jenom něco nového.

Udává Twitter trend?

Formou předplatného už se v nedávné době (po zuckerbergovsku) inspirovala také společnost Meta, do jejíhož portfolia spadají platformy jako Facebook či Instagram. A právě na druhé zmiňované sociální síti už Meta představila možnost placeného ověření. Akcionáři jásají, uživatelé netuší, v čem by měl být benefit.

Zdroj: https://twitter.com/EvaFoxU/status/1627396018818936836/photo/1

Jisté je jen to, že se v prostředí sociálních sítí po dlouhé době objevuje nástroj jiný než algoritmus, který se může zapříčinit o viditelnost obsahu. Tímto nabouráním může samozřejmě utrpět reklama a bude nepochybně zajímavé sledovat, jak s tímto nástrojem inzerenti naloží a jaký dopad to na sítě bude mít.

To, že by sociální sítě najednou byly závislé pouze na svých uživatelích, nikoli na reklamě, tady doposud nebylo zvykem. Můžeme se těšit na zcela nový model fungování sociálních sítí? Je vidět, že u platforem jako Gazetisto, Patreon nebo Herohero, kde si fanoušci platí za tvorbu svých oblíbených producentů obsahu napřímo, to jde. Sociální sítě se přesně takovým směrem zřejmě uchylovat nebudou, avšak alespoň částečný dopad to na inzerenty nepochybně míti bude.

Twitter versus konvergence médií

Konvergence médií neboli propojování tradičních a digitálních médií, a s tím spojené prostupování a sbližování různých mediálních produktů, je něco, proti čemu se Twitter rozhodl vystoupit. Těsně po nákupu společnosti totiž Musk přišel s prohlášením, že v rámci platformy nebude možné odkazovat na jiné zdroje, stránky, natož třeba sociální sítě. Po lavině nevole nakonec společnost od implementace této funkcionality odstoupila, ale záměr byl jasný.

Jestliže sociální síť zakáže odkazy na jiné platformy, může to vést k tomu, že uživatelé budou muset používat více aplikací a zařízení, aby se dostali ke všem informacím, které hledají. To pro ně může být frustrující, zdlouhavé a zároveň způsobovat menší názorovou diverzitu a horší dostupnost informací. 

Twitter je v rámci sociálních sítí dlouho považován za nevýdělečného otloukánka a zatím se mu tuto nálepku nedaří shodit. V současné době má Twitter zhruba poloviční hodnotu v porovnání s částkou, za kterou jej v loňském roce Musk odkoupil. I přesto se ale očividně hodlá činit a bude zajímavé sledovat, jak se jeho kroky budou inspirovat i jiné sítě. A především – jak se sociální média podobnými opatřeními promění.

Lukáš Horáček

Ideál krásy. Tlak Instagramu a Facebooku

Je obecně známé, že sociální média mají na své uživatele velký vliv. Mohou ovlivnit hned několik oblastí jejich životů, nejčastěji se ale mluví o duševním zdraví. Autorky článku A feminine burden of perfection? Appearance-related pressures on social networking sites kontrétně zkoumaly roli sociálních sítích ve vnímání svého vzhledu, sebevědomí a tlaku na naplnění ideálu krásy. Cílem výzkumu bylo zjistit, do jaké míry uživatelé cítí, že sociální média jsou zdrojem tlaků souvisejících s vzhledem, a identifikovat rozdíly mezi jednotlivými platformami, v tomto případě mezi Facebookem a Instagramem, a skupinami uživatelů podle věku a pohlaví.

Je obecně známé, že sociální média mají na své uživatele velký vliv. Mohou ovlivnit hned několik oblastí jejich životů, nejčastěji se ale mluví o duševním zdraví. Autorky článku A feminine burden of perfection? Appearance-related pressures on social networking sites kontrétně zkoumaly roli sociálních sítích ve vnímání svého vzhledu, sebevědomí a tlaku na naplnění ideálu krásy. Cílem výzkumu bylo zjistit, do jaké míry uživatelé cítí, že sociální média jsou zdrojem tlaků souvisejících s vzhledem, a identifikovat rozdíly mezi jednotlivými platformami, v tomto případě mezi Facebookem a Instagramem, a skupinami uživatelů podle věku a pohlaví.

Úvod do problematiky

Sociální média přináší mnoho výhod a příležitostí, které dříve nebyly možné. Navazovat a formovat vztahy s lidmi ze stejné stejné země i jiného kontinentu, jednoduše sdílet své zájmy s velkým počtem lidí nebo vyjadřovat svou identitu zcela jiným způsobem, než je možné v offline světě. Na druhou stranu, sociální média mají mnoho negativ. Tlak standardů krásy a porovnávání se s ostatními je všudypřítomný v naší společnosti. Na sociálních médiích jsou ale možná ještě evidentnější. Snaha prezentovat se v co nejlepším světle a možnost upravovat fotky až do situace, že výsledek se vůbec nepododobá originálu, způsobují, že uživatelé věří v neexistující standardy krásy, kterých není možné dosáhnout. 

Ideál krásy ovlivňuje jak muže, tak ženy, v dosavadním výzkumu ale převažuje shoda, že ženy jsou vystavovány většímu nátlaku. Podle teorie objektivizace jsou ženy už od malička vychovávány, aby se zajímaly o svůj vzhled a aby určovaly svou sebehodnotu podle toho, jak je vidí ostatní, převážně muži. Ženský ideál krásy je posilován jejich okolím, rodinou přáteli, ale také médii, i když není možné jej dosáhnout. Nesplnitelné požadavky pak způsobují nespokojenost se svým vzhledem a v některých případech i například poruchy příjmu potravy.

Každý uživatel si může sám vybírat, jaký obsah bude sdílet na sociálních sítích. Obsah (například vlastní fotografie) může jakkoliv upravit. Z tohoto důvodu se předpokládá, že uživatele budou se sdílením obsahu mít spojené pouze pozitivní emoce. Opak je ale pravdou, pro ženy sdílení vlastních fotografií způsobuje nižší sebevědomí a špatnou náladu.

Každé sociální médium je alespoň v nějakém ohledu unikátní od ostatních, proto tedy není možné z hlediska vlivu na spokojenost se svým tělem nahlížet na sociální média jako celek. Například Instagram je využíván pouze pro vizuální sebeprezentaci, proto můžete předpokládat, že uživatelé Instagramu pociťují větší tlak vypadat co nejlépe a porovnávat svůj vzhled s ostatními, než například uživatelé Facebook, kde je obsah více variabilní.

Facebook a Instagram se také poměrně liší z hlediska okruhů, v kterých se uživatelé na těchto sociálních médiích pohybují. Na Facebooku je obvykle jejich okruh tvořen z přátel, rodiny a známých, se kterými se znají osobně. Na druhou stranu na Instagramu je často jejich okruh být větší a tvořen i cizinci, což může způsobit zvýšení tlaku na prezentaci jejich vzhledu. 

Dosavadní výzkum

Dosavadní výzkum se podle autorek soustředí pouze obecný vliv sociálních médií na spokojenost se svým vzhledem a sebevědomí a nehledá rozdíly například mezi muži a ženami nebo mezi používanými platformami, o což se přesně snaží autorky článku. Zároveň jsou ve většině dosavadních publikací respondenty studenti, a tak je téma prozkoumané pouze z pohledu mladých uživatelů a není možné výsledky zobecnit na celou populaci. 

Metoda výzkumu

Cílem výzkumu tohoto článku bylo zjistit, do jaké míry uživatelé z Finska pociťují tlak tykající se vzhledu při používání sociálních médií, v tomto případě Facebooku nebo Instagramu, oproti lidem, kteří nejsou aktivní ani na jedné z těchto dvou platforem. Autorky definovaly pět hypotéz, kterými se snažily prozkoumat, jak moc je uživatelův pohled na svůj vzhled ovlivněn sociálními médii, jestli existují rozdíly mezi muži a ženami a mezi Instagramem a Facebook, a také jestli hraje roli počet sledujících či přátel na platformě. Pro výzkum byl vytvořen dotazník, který vyplnilo 3 724 respondentů, přičemž se jednalo o Finy ve věku 18–74 let.

Výsledky

Výzkum v článku potvrdil, že tlaky spojené s vzhledem jsou ovlivněny jak pohlavím, tak věkem. Nejvíce ovlivněny jsou totiž mladí lidé a zejména mladé ženy. Tabulka níže zobrazuje odpovědi na otázku, zda sociální média občas způsobují tlaky spojené s vzhledem, vzhledem k věku jednotlivých respondentů.

Při porovnání uživatelů Facebooku a respondentů, kteří nepoužívají ani Facebook ani Instagram bylo zjištěno, že uživatelé Facebooku vnímají tlaky spojené s vzhledem silněji než ti, kteří Facebook nepouživají. Když autorky porovnaly výsledky mezi Instagramem a Facebookem, potvrdily svou hypotézu, že uživatelé Instagramu jsou na tyto tlaky nejvíce citliví. Zároveň potvrdily, že počet sledujících na Instagramu hraje roli a větší okruh znamená silnější tlak na uživatele vypadat co nejlépe. Toto zjištění platilo pouze pro ženy. Naopak na Facebooku se ukázalo, že počat přátel nehraje žádnou roli. 

Závěr

Sociální média mají vliv na to, jak uživatelé vnímají svůj vzhled a pociťují tlak vypadat co nejlépe a splňovat dnešní standardy krásy. Rozdíly ve vnímaném tlaku je možné vidět v rámci pohlaví, věku i používané platformy. Nejsilněji tlak pocituťují mladé ženy, je tak možné odvodit, že sociální média propadají tradičnímu pohledu na muže a ženy, kdy je na ženy větší tlak vypadat určitým způsobem. Sociální média dávají ženám možnost objektivizovat samy sebe tak, že mohou prezentovat svůj vzhled a následně ho porovnávat s ostatními ženami na platformě.

Výzkum také potvrdil, že existuje rozdíl mezi jednotlivými platformami, konkrétně že Instagram způsobuje větší tlak než Facebook. Jak už bylo zmiňováno v úvodu do tématu, Instagram je více vizuální platforma než Facebook, a proto můžeme odvodit, že právě tento důraz na vizuální obsah způsobuje větší nutnost splňovat ideál krásy a také větší risk porovnávání se s ostatními. 

O autorkách

  • Erica Åberg – pracuje v Department of Economic Sociology na University of Turku, podílela se například na projektech Finland as an appearance society nebo The social mechanisms behind the economic consequences of physical appearance
  • Aki Koivula – také pracuje v Department of Economic Sociology na University of Turku a také se podílela například na projektu The social mechanisms behind the economic consequences of physical appearance
  • Iida Kukkonen – také pracuje v Department of Economic Sociology na University of Turku. Spolus E. Åberg se podílela na projektu Finland as an appearance society

Původní článek

Åberg, E., Koivula, A. and Kukkonen, I., 2020. A feminine burden of perfection? Appearance-related pressures on social networking sites. Telematics and Informatics, 46. DOI: https://doi.org/10.1016/j.tele.2019.101319

Kristýna Djačuková – 53758620

Ty, já a telefon: sociální sítě versus mezilidské vztahy

Všímáme si toho (víceméně) všichni a (víceméně) všude kolem sebe. Jsou to lidé okolo nás, v kinosále, v restauraci u večeře, v lese na procházce, na dovolené, během přednášky, v práci, doma před televizí, v posteli před spaním, v posteli po probuzení. Jsme to i my. Lidé, kteří neustále sahají po telefonu. Kteří se místo se svými partnery, přáteli či rodinou spojují ve společných chvílích skrze svůj telefon s lidmi „virtuálními“, daleko od nás. Může být snadné si ospravedlnit, že jsme na telefonu, když jsme právě po celém dni přišli domů z práce nebo když absolvujeme rutinní (společnou) činnost. Můžeme si přece víc promluvit na příštím rande nebo následující večer. Však o nic nejde.

Tato strategie nás ale časem připravuje o tisíce „minispojení“ s našimi blízkými. Výzkum Barbary Fredricksonové, krásně popsaný v její knize Láska 2.0, naznačuje, že k opravdové blízkosti a spojení s ostatními lidmi dochází v ‚mikromomentech‘, v těch malých chvílích, jako jsou rozhovor u snídaně (svačiny/oběda/večeře), příjemný pozdrav se sousedem, rychlý „pokec“ s kurýrem nebo třeba jen úsměv blízkého člověka. Klíčem je být přítomný a všímavý k lidem okolo sebe. Jedna studie ukázala, že nejšťastnější jsme právě tehdy, když jsme přítomní, a to ať už děláme defacto cokoli.

Místo toho, abychom se partnera, spolubydlícího, kamaráda či rodiče zeptali, jaký byl jejich den, co zažili, jak se měli, nebo si dokázali užít i vzájemné ticho, lajkujeme fotky lidí, které buď neznáme vůbec anebo jsme je pět let neviděli, smějeme se memům na Facebooku a videím na TikToku, nebo komentujeme příspěvky virtuálních přátel i nepřátel na Instagramu.

Soustavná kontrola našeho chytrého telefonu navíc může být také známkou závislosti na něm, což je  prokazatelně existující jev, který nezpochybnitelně poškozuje (jako ostatně každá jiná závislost) všechny typy vztahů mezi lidmi.

(Zdroj: Google)

„Moje velké zapojení do sociálních sítí v našem manželství občas vytvářelo napětí a způsobovalo stres,“ uvedla pro server Rewire Ashley LaMar, která na svých webových stránkách Honey and Pine Co. bloguje o zdravém životním stylu a svém manželství. „Nakonec jsme s manželem do našich pracovních dnů a víkendů začali přidávat ‚offline‘ čas, abychom se mohli soustředit jen jeden na druhého a na naše manželství.“

Za plotem je tráva zelenější

Když od svých přátel navíc vídáme denně ve stories nebo ve feedu fotky zásnub, dětí, pracovních povýšení, krásných domů nebo skvělých dovolených, snadno získáme pocit, že nám a našemu partnerovi (nebo jen nám) ujel vlak, něco děláme špatně. Máme pocit, že je náš vztah nebo společenský či pracovní život horší, protože se jeho podoba neztotožňuje s podobiznou životů našich sledovaných a sledujících.

Náš byt vypadá menší a ošklivější, květiny máme méně zelené, práci víc naprd, s přáteli podle všeho nemáme tolik vzrušujících zážitků, na dovolenou nám místo Bora Bora musela stačit Kutná Hora. Začneme možná přemýšlet, jestli jsme se někde špatně nerozhodli, či zda nemáme sami na sebe nebo i na našeho partnera začít vyvíjet větší tlak, abychom dosáhli stejných milníků a cílů, které vidíme u ostatních a které nám tak utváří v hlavě dojem normality.

„Nemůžeme si pomoct, ale porovnáváme své vztahy s těmi, které vidíme na sociálních sítích,“ říká psychoterapeutka Julie Williamson ze St. Louis. „V důsledku toho můžeme začít pochybovat o tom, zda nás náš partner má vůbec dostatečně rád a náš vztah má smysl, když možná nedělá takové věci, které vidíme dělat partnery jiných lidí.“ Takové myšlení pak vytváří živnou půdu pro zášť, úzkost a deprese. Místo toho, abychom ocenili, kdo jsme my, kým je náš partner, jaký je, co dokázal a čeho jsme dosáhli společně, zaměříme se na to, kde náš vztah v porovnání s tím, co vidíme prakticky denně na internetu, pokulhává.

Když získáme pocit, že náš vztah nemá v porovnání s ostatními vztahy na internetu to správné tempo a není takový, jaký by asi evidentně „měl být“, začneme tím k našemu jedinečnému a individuálnímu vztahu i životu přistupovat spíše jako k nějaké burze, jejíž hodnota klesá a stoupá podle toho, jak se srovnává s ostatními. Zdravému vztahu (a hlavně jeho pokračování) tento mindset skutečně neprospívá.

Bývávalo dobře?

Oblastí, kde mohou sociální sítě a média našemu vztahu zasadit možná největší ránu, je jimi nabízená možnost špehovat mimo jiných lidí také naše bývalé partnery a minulé lásky. Existuje nespočet příběhů o tom, jak jeden z páru hledal útěchu u bývalého partnera, když se jeho aktuální vztah zkomplikoval. Do tohoto bodu samozřejmě nemusí situace zajít, pravdou však je, že „udržovat si přehled“ nebo sem tam se podívat, „jak se asi má“, napadlo alespoň jednou kdekoho z nás.

„Na sociálních sítích je dnes přehršel způsobů, jak ‚podvádět‘, což může v konečném důsledku vztahu uškodit,“ říká odbornice na sociální média Kris Ruby. „Skutečným problémem je, že lidé to mnohdy nevnímají jako podvádění, protože se to neodehrává ve fyzickém světě.“

Ruby pro to zavedla termín ‚mikropodvádění‘, který označuje „jakoukoli individuální akci na sociálních sítích, která může poškodit partnerův pocit bezpečí ve vztahu“. O tom, co přesně lze považovat za mikropodvádění, si musíme s partnerem rozhodnout sami, je nicméně důležité o tomto hovořit, pokud se taková situace objeví.

Někdo má svou individuální míru pocitu ohrožení nastavenou jinak a nepříjemné pro něj tedy může být i to, pokud jeho polovička svého bývalého partnera vůbec sleduje, lajkuje mu fotky či si zobrazuje jeho stories. Pro někoho jiného naopak může být snesitelné a bezproblémové, když si jeho partner se svým bývalým partnerem chatují např. na Messengeru či si zanechávají pochvalné komentáře u příspěvků.

Phubbing aka vydrž, hned jsem duchem u tebe

Jelikož na vše v dnešním světě existuje termín, je jasné, že i tato problematika, o které se bavíme, bude mít své označení. Phubbing je praktika, při které lidé upřednostňují mobilní telefon před ostatními lidmi. Všichni jsme to zažili, ať už jako oběť, nebo jako pachatel. Možná si už ani nevšimneme, že jsme byli (nebo jsme) phubováni, protože se to stalo běžnou součástí našeho života. Jsme zvyklí, že nás náš kamarád či partner pár vteřin či minut nevnímá a zírá na telefonní obrazovku. A stejně jako narkomani, i my phubbeři bez svého telefonu neseme známky abstinenčních příznaků.

(Zdroj: Shutterstock)

V problematice phubbingu je rozhodně velká dávka ironie. Když zíráme do telefonu, často se s někým spojujeme na sociálních sítích, píšeme zprávy anebo jen sledujeme aktuální dění, aby nám něco neuteklo. V reálu to však znamená, jak již bylo výše řečeno, to, že na úkor reálného živého člověka vedle nás trávíme duchem čas s lidmi, kteří s námi ani nejsou, kteří jsou díky telefonu v naší ruce s námi jako pouhá iluze.

„Je ironií, že mobilní telefony, které byly původně navrženy jako nástroj pro komunikaci a sblížení, od sebe mohou ve skutečnosti lidi naopak oddalovat,“ píší David a Roberts ve své studii Phubbed and Alone. Jejich výsledky naznačují vznik začarovaného kruhu: phubovaný jedinec se obrací k sociálním médiím a jeho nutkavé chování ho pravděpodobně vede k phubování ostatních – což udržuje a normalizuje praxi a problém „phubování“.

It’s All Natural

Proč lidé vůbec sklouzávají k phubbingu? Jedněmi z důvodů jsou např. fenomén FOMO (fear of missing out – strach, že nám něco unikne, něco se včas nedozvíme) nebo nedostatek sebekontroly. Nejdůležitějším prediktorem je však závislost na sociálních sítích, mobilním telefonu a internetu. Závislost na internetu má podobné mozkové koreláty jako fyziologické formy, jako je závislost na heroinu a jiných rekreačních drogách.

Desetiletí výzkumů navíc ukázala, že hned po jídle a přístřeší máme největší potřebu v podobě sociálních vazeb s ostatními lidmi. Jsme hluboce společenští tvorové, pro které je spojení s ostatními homo sapiens sapiens a pocit sounáležitosti s ostatními zásadní ku zdraví a pocitu štěstí. Nedostatečná socializace je pro nás dle odborníků ještě horší než kouření, vysoký krevní tlak a obezita. Proto tomu snadno podléháme. Hledáme rychlé spojení na sociálních sítích, rychlé ukojení našich psychosociálních potřeb. Leckdy na úkor příležitostí k opravdovým vztahům tváří v tvář.

Zkusme však schválně příště během příjemné a osobní chvíle s naším blízkým potlačit chuť vytáhnout telefon, a vyzkoušejme si, jaké to je, se s někým jen tak bavit, kontinuálně, bez přerušení. Jeho to potěší, jelikož se nebude cítit, že nás to s ním dostatečně nebaví, a nám to bezesporu také pomůže. Možná i zachránit vztah.

(Autorka: Karolína Machatová)

Ustane popularita sociálních sítí?

S únorovou pohrůžkou CEO Facebooku Marka Zuckerberga, že vypne Evropě své služby, vyvstává otázka, co by se stalo, kdyby to skutečně udělal. Nejdřív by nejspíš nějakou dobu žádné alternativy kromě menších služeb, které nemají mnoho uživatelů, neexistovaly. Pak by se objevila nová služba a vše by bylo „jako dřív“. Co kdyby ale sociální sítě začaly „vymírat“ a nikdo už by o ně neměl zájem, podobně jako nyní upadá tisk? Může k tomu dojít?

Konkrétní příklad nám nedávno ukázalo Rusko – poté, co se 14. března odpojilo od Instagramu, trvalo ani ne 14 dní, než přišla alternativa Rossgram. Sociální sítě jsou populární téměř po celém světě. Jejich popularita trvá už od počátku milénia.

Podle marketingových pracovníků v tomto roce čeká největší růst TikTok, Discord a Twitch[1]. TikTok baví nejmladší generaci, čímž nabízí ideální místo, kde značky mohou nabízet své zboží mladým, když už na ně nemohou efektivně cílit na Facebooku. V létě roku 2021 zamezil Facebook zadavatelům cílit na uživatele mladší 18 let. Ne, že by se to ale skutečně dodržovalo – inzerenti už na mladistvé cílit nemohou, ale místo nich to dělá umělá inteligence:

Facebook tak má přístup k datům jako je vyhledávací historie, nálada, co je dělá nejistými či zájmy jejich vrstevníků.“[2]

Nekrytá data

Společnost Meta, která vlastní Facebook, Instagram a Whatsapp, má za sebou ostatně už řadu kauz, které v případě řady uživatelů vedly k opuštění těchto sítí. Pro osvěžení paměti si některé z těchto kauz připomeňme.

Nejznámějším příkladem je nejspíš kauza spojená s firmou Cambridge Analytica. Tato firma pomáhala v roce 2016 během prezidentské volební kampaně prezidentu Donaldu Trumpovi. Pro potřeby kampaně neoprávněně využila data 87 milionů uživatelů Facebooku[3]. V roce 2019 se přišlo na to, že od roku 2012 společnost Facebook uchovávala hesla milionů uživatelů v nezašifrované podobě a přístup k těmto heslům mělo více než 20 tisíc zaměstnanců firmy[4]. Přes Whatsapp se v roce 2019 na smartphony dostával spyware. Tehdy používalo tuto aplikaci 1,5 miliardy uživatelů ve 180 zemích světa[5]. Je to vlastně snad každý rok od vzniku těchto sítí, kdy dojde k nějakému zneužití dat jejich uživatelů.

Někteří už toho mají dost

I to je důvodem, proč lidé začínají opouštět Facebook i jiné sociální sítě.

Podle amerického průzkumu v roce 2018 uvedlo 9 % lidí, že si smazali facebookový účet a dalších 35 % uvedlo, že platformu méně používají.[6]

Mezi důvody uváděli, že síť jim ubírá moc času, ale také obavu o ochranu svých dat. A tento trend pokračuje dodnes – na konci roku 2021 poprvé v historii Facebooku poklesl každodenní počet uživatelů připojených k síti. Pokles to byl sice minimální, přesto k němu za šestnáctiletou historii sítě došlo[7].

Kromě četných problémů s ochranou dat uživatelů je v posledních letech populární digitální detox, popřípadě digitální minimalismus. Pod ním si lze představit omezení sociálních sítí nebo jejich úplné smazání. Pomoci má detox od stresu a negativity, které sítě přináší.

To jsou dva možné důvody, proč by v budoucnu mohly sociální sítě zažít svůj pád. Třetím je pokrok. Každá mediální technologie byla překonaná tou novou – sice nezmizela ani ta nejstarší technologie, tisk, ale s příchodem novější technologie ta starší vždy ztratila na počtu konzumentů. Evoluce je nevyhnutelná a i ty sítě, bez nichž by dnes nefungoval byznys ani vztahy, budou jednou nejspíš obsoletní. A možná to bude dobře.


[1] https://blog.hubspot.com/marketing/new-social-media

[2] https://fairplayforkids.org/wp-content/uploads/2021/11/fbsurveillancereport.pdf, str. 1

[3] https://ct24.ceskatelevize.cz/ekonomika/2468020-cambridge-analytica-konci-po-skandalu-se-zneuzitim-dat-facebooku-prisla-o

[4] https://ct24.ceskatelevize.cz/ekonomika/2766509-facebook-leta-ukladal-miliony-pristupovych-hesel-v-nezasifrovane-podobe

[5] https://www.bbc.com/news/world-asia-india-50285350

[6] https://theconversation.com/why-people-leave-facebook-and-what-it-tells-us-about-the-future-of-social-media-128952

[7] https://mashable.com/article/facebook-loses-users-first-time

67395497

Facebookové skupiny zachraňují rodiny: pomáhají například Ukrajině

Lidé, jakožto smečkoví tvorové, mají od nepaměti potřebu formovat sociální skupiny. Ruku v ruce s vývojem technologií se mění také zažité vzorce chování. Zatímco kdysi se museli například fanoušci Tolkiena scházet po kavárnách, aby mohli probírat profesorovy knihy, stačí dnes vstoupit do facebookové skupiny. Čtyři lidé ze všech konců republiky se mohou v reálném čase vložit do debaty, aniž by museli hnout více než jedním prstem. Stejně tak se s nedávnou válkou na Ukrajině vyrojily na sociální síti Facebook skupiny, které hromadně organizují pomoc ukrajinským uprchlíkům.

Zdroj: Pixabay, Firmbee

„Skupiny poskytují prostor ke spojování s lidmi, kteří sdílí vaše zájmy,“ stojí na oficiálních stránkách Facebooku. V dnešní době si málokdo dokáže představit svět bez nejsilnější sociální sítě. Vedle aplikací Facebook Messenger, WhatsApp a Instagram patří Facebook mezi čtveřici celosvětově nejpopulárnějších mediálních platforem, sjednocených pod společnost Meta.

„Silná čtyřka“ ve svých spárech svírá okolo 3,5 miliardy uživatelů, z čehož jsou téměř 3 miliardy minimálně jednou měsíčně aktivní. Svůj prim si dlouhodobě drží Facebook. Jako první sociální síť přesáhla hranici jedné miliardy registrovaných účtů a momentálně ho k lednu 2022 využívá 2,91 miliard měsíčně aktivních uživatelů. Od roku 2008 zájem o tuto platformu postupně rostl. V posledních roce nicméně začal poprvé v historii upadat. Podle několika studií trhu není Facebook schopen přitáhnout uživatele mladší 30 let. Současní teenageři a mladí dospělí tíhnou spíše k aplikaci TikTok.

Organická pomoc ukrajinským uprchlíkům

Od 24. února se ruská vojska snaží dobýt Ukrajinu. Konflikt trvá déle než měsíc. Ruská agrese spustila obrovskou migrační vlnu. Ze země před válkou prchají hlavně ženy s dětmi. Podle Víta Rakušana přišlo do EU v rekordně krátkém čase 3,5 milionu osob. Do Česka za jeden měsíc zamířilo 300 tisíc lidí prchajících před válkou a většina z nich u nás chce zůstat. Rakušan argumentuje 236 tisíc vyřízených žádostí o dočasnou ochranu.

Zdroj: Pixabay, Simon

Jen na Facebooku se strhla ohromná vlna podpory. Uživatelé začali zakládat skupiny na pomoc ukrajinským uprchlíkům. Další skupiny, již zaměřené na humanitární pomoc obecně, začaly být zahlcené podporou pro válkou postiženou zemi. Příkladem může být „Pražská pomoc“, která se před válkou soustředila na solidaritu mezi Pražany. Čítá tisíc šest set členů. Už od třetího března má na svém profilu úvodní fotku s adresou Centra pomoci a distribučním místem u Kostelu U Salvátora, kam mohou lidé nosit předměty pro Ukrajince.

Osobní svědectví z hranic

Přímou zkušenost s fungováním sociálních skupin na platformě Facebook přináší sportovec Tomáš Kala. Motorku vyměnil za auto, naložil potraviny a vydal se v pondělí i s kamarády na ukrajinské hranice, kde v týmu dalších dobrovolníků pomáhal 9 dní. Jakmile přijeli na slovenský přechod Ubla, začali dávat dohromady standardizovaný postup. „Když jsme tam přijeli, dobrovolníci se nacházeli na pokraji zhroucení,“ říká na besedě Tomáš. Jako hlavní zdroj komunikace s dalšími dobrovolníky v Česku posloužila právě facebooková skupina.

Tomáš Kala na besedě v Harley Davidson Šalamounka Club
Zdroj: Jan Dařílek

Domlouvala se zde organizace nových dobrovolníků, dovoz surovin i odvoz týmu z Ubly domů kvůli odpočinku. Podle Tomáše se prý během pár dnů zmobilizovalo všech 6 a půl tisíce členů skupiny.  Největší problém dobrovolníků spočíval v jídle. Spolehnout se mohli pouze na přesnídávky, energické tyčinky a další trvanlivé potraviny, někdo také občas uvařil zelňačku. „V tu chvíli zafungovala facebooková skupina. Přijel food truck a jedli jsme jako králové,“ popisuje Tomáš Kala.

Ačkoliv nás mohou facebookové skupiny utvrzovat v našich názorech a přesvědčeních, jak už to ze samotné definice od Marka Zuckerberga vyplývá, slouží na základě příkladu také jako skvělý komunikační kanál v nouzi. Spojování lidí se stejnými postoji je jak nevýhoda, tak výhoda skupin. Záleží na kontextu. Pokud sdružují fanoušky násilí, neslouží zřejmě k ničemu dobrému. Nicméně pokud sdružují lidi se silným sociálním cítěním a chutí pomáhat, díky organizačnímu potenciálu se může účinek zefektivnit. K čemu se skupina využije záleží na jejích členech.

Zdroje:
https://www.statista.com/statistics/268136/top-15-countries-based-on-number-of-facebook-users/
https://www.statista.com/statistics/272014/global-social-networks-ranked-by-number-of-users/
https://www.statista.com/statistics/264810/number-of-monthly-active-facebook-users-worldwide/
https://www.theguardian.com/technology/2015/aug/28/from-relationships-to-revolutions-seven-ways-facebook-has-changed-the-world
https://www.business-standard.com/article/technology/global-facebook-interest-declines-about-90-in-last-10-years-report-122032101009_1.html
https://www.mvcr.cz/clanek/vit-rakusan-v-bruselu-cr-celi-enormnimu-migracnimu-tlaku-navrhujeme-rychlou-pomoc-nejvic-zasazenym-zemim.aspx
https://pixabay.com/cs/illustrations/facebook-soci%c3%a1ln%c3%ad-s%c3%ad%c5%a5-s%c3%ad%c5%a5-spojen%c3%ad-76532/
https://pixabay.com/cs/photos/soci%c3%a1ln%c3%ad-m%c3%a9dia-facebook-763731/

Autor:
Jan Dařílek

Kvantifikace nostalgie aneb jak lajky ovlivňují naši paměť

Vzpomínky jsou většinou považovány za něco velice osobního a soukromého. Přesto jsme si v posledních pár letech zvykli na téměř každodenní notifikace, vyskakující z různých sociálních médií i galerií fotek, které nás upozorňují na vzpomínky. Tyto vzpomínky odkazují na příspěvky, které jsme sdíleli, nebo kterých jsme součástí, v onen určitý den, před X lety. Vyvolávají v nás pocit nostalgie, podobné té, když otevřeme album s fotkami; o tom však rozhodujeme sami a nikdo nám obsah nevnucuje, nehodnotí a „nelajkuje“. 

A line of people all looking at their phones.

Facebook Memories je funkce, která nelze být zcela zakázána uživatelem. Upozorňuje nás na různá výročí přátelství, událostí a na fotky. Funguje tak, že předpovídá, jaké vzpomínky bychom viděli nejraději. Pomineme nyní fakt, že v nás tyto připomínky událostí z minulosti mohou vyvolat negativní pocity, když začneme přemýšlet o tom, že jsme tehdy byli šťastnější a spokojenější, nebo se v nás probudí pocity touhy po něčem či po někom. Zaměříme se na výsledky nové studie, ve které bylo odhaleno, že sociální sítě mají potenciál měnit naše pocity ohledně skutečných vzpomínek

Metriky sociálních sítí jako „lajky“ a komentáře mohou negativně ovlivnit to, jakým způsobem lidé přemýšlí nad některými událostmi z minulosti – hlavně když jsou obdarovány malým počtem „lajků“. Sdílený obsah z minulosti se stává objektem, který je hodnocen a reformován ve vzpomínku. Kromě toho, očekávání určitých mínění a hodnocení od ostatních uživatelů mohou mít dopad na to, které vzpomínky sdílíme a jak. 

Mohou být vzpomínky přeměněny v čísla?

Myšlenka, že vzpomínky mohou být přepočítány do metrik, je nepředstavitelná – považujeme je za éterické, nehmotné a za něco, co tvoří naši osobnost. Přesto jsou flexibilní a zkreslené našimi pocity, aniž bychom si to uvědomovali. Výklady vzpomínek závisí na obecenstvu – vyprávíme různé verze podle toho, kdo zrovna poslouchá. Tím se často nemění pouze předané poselství, ale samotná vzpomínka. Pokud je tedy něco tak soukromého, jako paměť a vzpomínka, součástí rutiny sociálních sítí, které zaznamenávají nejen mezilidskou komunikaci, může být ovlivněna a přetvořena v definované objekty – metriky?

Studie

Do studie, kterou vedl Benjamin N. Jacobsen a David Beer z katedry sociologie na Univerzitě v Yorku, bylo zapojeno kolem 60 uživatelů sociálních sítí, kteří poskytli detailní rozhovory o zkušenostech s těmito funkcemi. Rovněž byla použita metoda pozorování skupin, která přinesla lepší porozumění pasivních zvyků a reakcí na notifikace na vzpomínky. Studie nám vysvětluje, jak nám metriky sociálních sítí tvarují reálné vzpomínky, jak funguje jejich vztah s pamětí a daty a jak moc jsou zapleteny do vytváření paměti.

První část výzkumného článku je zaměřena na to, jaký mají „lajky“ vliv na lidské vzpomínky a s nimi spojené emoce. Druhá část se zabývá tím, jak funkce vzpomínek na sociálních sítích určitým shromažďováním pobízí uživatele k jejich připomínání. V poslední části je vysvětleno, jak stoupá napětí při pokusech o kvantifikaci okolností lidských vzpomínek. V celém článku je používán termín „kvantifikace nostalgie, kterým je myšleno to, jak jsou metriky zásadní při utváření i přetváření paměti a jak mohou ovlivnit naše emoce spjaté se vzpomínkami, rovněž i vzpomínky samy o sobě. 

Žádný lajk = chabá vzpomínka?

V první části bylo zjištěno, že počet „lajků“ má přímý vliv na náš pohled na okamžiky z minulosti a může dokonce i změnit to, jak se ohledně těchto okamžiků cítíme. Jeden z účastníků zmínil, že: „Všechny lajky a podobně mohou ovlivnit to, jak přemýšlíme o dané události. I když jsme si ji užili a chceme tu vzpomínku sdílet s přáteli, kvůli nedostatečnému počtu zhlédnutí a lajků oproti počtu u původního příspěvku se může změnit to, jak si událost pamatujeme a jak se cítíme, když na ni vzpomínáme.“ 

Jiný účastník reagoval: „Ano, protože potom je vztah ke vzpomínce takový, že jsem u ní měl jen tři lajky a ne to, že to byl skvělý den. Tím pádem to má negativní dopad na paměť, protože se mění vztah k dané vzpomínce.

Pro někoho je z části důležitá jakási validace vzpomínek, která přichází skrz reakce na sítích. Další z dotazovaných konstatoval, že i přestože je pro nás daná vzpomínka výjimečná, „neustále se spoléháme na ostatní, co si o ni myslí“. Zároveň nedostatek reakcí může narušit osobní hodnotu ke vzpomínce: „nízký počet lajků se stává součástí vzpomínky“. 

Účastníci studie si jsou vědomi, že jsou ovlivňováni počtem reakcí, i přestože by neměli být, jelikož vzpomínky jsou osobní; je však podle nich těžké se oddělit od „světa lajků“. Někteří přiznali, že se nad určitými sdílenými vzpomínkami zamýšlejí jinak kvůli reakci na sociální síti, i když takový přístup mít nechtějí. 

Timehop streak

Timehop je aplikace, která byla hojně využívána před tím, než Facebook přišel s funkcí On this day. Timehop nám předhazoval „streak“, který měřil, kolik dní za sebou se uživatel podíval na denní vzpomínky, a tím vytvářel rutinu a zajišťoval pravidelné kontrolování aplikace. V tomto případě je metrika aktivní v tom, jak si uživatelé pamatují a jak často využívají sociálních sítí jako zdroji k připomínání minulosti. Počítání dnů v tomto streaku sice nezajistilo žádnou výhru, pobízí však k neustálému připomínání, abychom „neprohráli“, tím pádem se jedná o „kvantifikaci nostalgie“. Uživatelé přiznali, že tato funkce byla jako závod nebo soutěž; pokud aplikaci jeden den nezkontrolovali, ztratili tím streak a vyvolalo to v nich úzkost. Tímto způsobem nás aplikace vybízela k touze o víc: víc lajků, víc komentářů, víc přátel; víc produkovat, víc kontrolovat, víc sdílet. 

Robbie 😋 on Twitter | Robbie, Raoul, Movie posters

Závěr

Je důležité, abychom si byli vědomi, že naše osobní data jsou materializována. Metriky, které ovlivňují vytváření naší paměti a pocity jsou dobrým příkladem této materializace. Kvantifikace nostalgie na sociálních sítích v podobě vzpomínek ukazuje, že naše paměť má obecenstvo a že to, co je zapamatováno a jak je to zapamatováno (a připomínáno) je tvarováno metrikami. Vzpomínka na okamžik nebo událost je ovlivňována a zkreslována tím, jak ji vnímají ostatní a jakou na ni dostaneme metrickou odpověď ve formě lajků, komentářů a počtu sdílení. 

S rostoucím dosahem a intenzitou sociálních sítí je téma paměti a metrik oblastí, která by měla být více zkoumána. Metriky jsou stěžejní částí celé logiky sociálních sítí, protože zachycují a zprostředkovávají obrovskou část naší sociality. Je proto důležité pokračovat s vyšetřováním vztahů mezi metrikami a digitální i skutečnou pamětí, rovněž tak s algoritmickými systémy a daty, které jsou dennodenně přetvářeny. 

Ivana Fišerová

Zdroj: https://journals.sagepub.com/doi/full/10.1177/20563051211008822#

Co se vám honí hlavou? Proč nás Facebook donutil se otevřít

„Timeline je příběhem vašeho života a naprosto nový způsob, jak můžete vyjádřit kým jste.“ Takto idylicky představil Mark Zuckerberg novou funkci na Facebooku na podzim 2011. Timeline a funkce na ostatních sociálních sítích, které inspirovala, zásadně změnily způsob, jak uživatelé tyto výdobytky moderního digitálního světa používají. Jenže se o něco, co by uživatelé měli pevně pod kontrolou.

Článek You have one identity z roku 2013 si dal za cíl prozkoumat strategie, kterými platformy podporují „online prezentaci“ uživatelů jako standardizovaný produkt se skutečnými kulturními implikacemi.

Autorkou textu je José van Dijck, nizozemská vědkyně, zabývající se novými médii, která do roku 2016 zastávala pozici profesorky komparativních mediálních studií na Amsterdamské univerzitě. Je autorkou řady akademických publikací, jako jsou například knihy The Culture of Connectivity: A Critical History of Social Media (2013) a The Platform Society: Public Values in a Connective World (2018). Její práce zahrnuje širokou škálu témat týkající se mediálních teorií, technologií, digitální kultury a sociálních médií. V současné době je profesorkou médií a digitální společnosti na Utrechtské univerzitě.

Ve svém článku se van Dijck zaměřuje na dva významné hráče v oblasti sociálních sítí: Facebook a LinkedIn. Detailně popisuje výraznou změnu ve fungování těchto platforem, kterou můžeme pozorovat již v roce 2008. Osobní a behaviorální data, které byly kdysi pouhým vedlejším produktem digitální komunikace, se staly hlavním, a tudíž velmi cenným nástrojem pro monetizaci sociálních sítí.

Původní model provozování komunitně orientovaných platforem tak vystřídal důraz na monetizaci konektivity a s tím spojené maximalizování lukrativních dat, které jsou lidé ochotni sdílet. Proto muselo také dojít, jak van Dijck popisuje, ke změně architektury těchto sítí. Místo databází osobních informací se staly prostředky pro osobní storytelling a narativní prezentaci sebe jako produktu. Proto prosím přivítejte na scéně hlavního hrdinu dnešního článku: Timeline!

Mark Zuckerberg představuje Timeline v září 2011

Timeline od Facebooku a obdobné funkce, které později implementoval (ve více „profesionálně zaměřeném kabátu“) LinkedIn a další sociální sítě, není podle van Dijck pouze novým a nevinným digitálním prostředím. Zdůrazňuje, že samotná architektura Timeline nejen šikovně standardizuje způsoby, jakými uživatelé kombinují vyjádření (self-expression) a propagaci (self-promotion) sebe sama, tedy např. zveřejňování statusů, důraz na audiovizuální obsah.

Zároveň tím platforma začala výrazně ovlivňovat to, jak chceme o sobě mluvit, tedy pro koho a za jakým účelem sdílíme na Facebooku detaily o osobním životě. Vás profil se tak s představením Timeline stal ze dne na den virtuálním chronologickým časopisem, ve kterém jste hlavním protagonistou a kurátorem vy.

Van Dijck si zde propůjčuje Goffmanovu sociologickou teorii, podle které se člověk v každodenních situacích chová, jako kdyby hrál pro ostatní lidi divadlo. Ta se s příchodem digitálního prostředí ještě amplifikovala. Avšak z toho, že se Facebooku otevřete o sobě a svém životě benefitují skrytí hráči v zákulisí. Facebook šikovně využil přirozenou lidskou potřebu po vyjadřování, komunikaci a sebepropagaci, a to vše na jednotném a úhledném prostředí, které zároveň umožňuje pečlivě sbírat standardizovaná data o uživatelích.

Sociální sítě pak zároveň podporují představu o tom, že by lidé měli mít na internetu jednu transparentní identitu, která díky socializaci zanechává po sobě behaviorální data a osobní informace. Nejen že se jim hodí vědět, kdo jsou jejich uživatelé, ale tato „pravdivá“ data jsou pro inzerenty zlatým dolem. Jakákoli interaktivita na Timeline zanechává o nás stopu o našich tužbách a potřebách, které pak firmy využívají pro své marketingové účely.

Zároveň s uvedením Timeline představil Facebook také funkci sledování efektivity reklam v reálném čase, která inzerentům výrazně usnadnila jejich cílení

Za zmínku ještě stojí fakt, že to, co platí pro produkty, začalo platit také pro uživatele a jejich sebepropagaci. Postupem času se v ní natolik zdokonalili, že je nyní digitální influencer povoláním, kterým by v dospělosti byla ráda široká škála adolescentů. Taková možnost monetizace sebe samotného tu před příchodem sociálních sítí zdaleka nebyla.

Díky rozličným sociálním sítím jsme pak schopni „hrát divadlo“ pro rozličné typy publik. Hranice mezi autentickým a idealizovaným představením je však velmi tenká a vyžaduje precizní schopnost balancování, kterou zdaleka nemá zdaleka každý pečlivě natrénovanou.

Pro José van Dijck byla tato detailní studie nových prvků dvou populárních sociálních sítí skromným krokem ke zvýšení povědomí uživatelů o nástrojích, které Facebook a další platformy využívají, aby efektivněji docílili svých, zejména ekonomických, zájmů. Doufá, že uživatelé v budoucnu bedlivěji zváží své návyky spojené s obvyklým využíváním těchto funkcionalit a uvědomí si, že sociální sítě nejsou neutrálními jevišti pro sebe prezentaci, ale sami dokážou nevědomě a velmi efektivně utvářet identity svých uživatelů.

Radoslav Penkov

Zdroj:

van Dijck, J. (2013) ‘‘You have one identity’: performing the self on Facebook and LinkedIn’, Media, Culture & Society, 35(2), pp. 199–215. doi: 10.1177/0163443712468605.

Facebookový komentář dal vzniknout novému „žurnalistickému žánru“

Zkuste si představit následující situaci. Nudíte se (v současnosti celkem běžný jev) a vaše facebooková zeď nenabízí nic moc nového. Poměrně zaručeným receptem, jak si zajistit alespoň trochu vzrušení, je vstoupit do diskuze u některého z mnoha zpravodajských článků s alespoň trochu konfliktním tématem. Klik. A už není cesty zpět. Diskuze vás natolik rozčílí, že ve snaze uvést problém na, vaší, správnou míru, vkládáte komentář.

Následné bušení vzteky do stolu kvůli zabedněnosti ostatních diskutujících zakončené naštvaným zaklapnutím notebooku nechme stranou. Klíčový je váš komentář, který v tu chvíli unáší vody virtuálního prostoru kamsi do neznáma, kde už nemáte nejmenší šanci ovlivnit, jaký bude jeho další osud. Co když se s ním ale setkáte za týden znovu, a to na stranách například lokálního deníku?

Boj o přežití

Pozornost si regionální média získávají až v posledních několika letech, analytická data jak o nich, tak i o jejich publikách stále chybí. Jedním z určujících rysů těchto periodik se stalo téměř úplné podrobení novinářské činnosti ekonomickým a marketingovým postupům. Noviny se zkrátka snaží přežít. Redaktorů ubývá, jednotlivé deníky se slučují, ačkoliv toho mnoho společného nemají (například nedávné spojení Deníků Vysočina a Brněnského deníku Rovnost, oba patřící vydavatelství Vltava Labe Media – VLM). Zbývající redaktoři se snaží udržet si stále mizící čtenáře. Ať už fotkami čerstvě narozených miminek, fotbalových týmů nebo prvňáčků (možná si pamatujete kauzu z teplické školy).

Podle odbornice Lenky Waschkové Císařové z Masarykovy univerzity se český regionální tisk nachází v paradoxním stavu. Na jedné straně jsou podle teoretiků lokální periodika nejdůležitější součástí mediálního systému, protože na příjemce mají mít největší vliv. Z některých průzkumů vyplývá, že je čtenáři dokonce upřednostňují na úkor celostátního tisku. Na druhou stranu tato část mediálního systému není nijak reflektována regulacemi či státními orgány.

Jak je to s těmi komentáři?

Regionální média se ale vyznačují ještě jednou charakteristikou, a to většinou pozdějším spuštěním webové verze a hledáním, jak v tomto prostředí vlastně fungovat. Přesto ale v současnosti většina médií této kategorie pracuje jak s webem, tak se sociálními sítěmi, zejména s Facebookem. Tam zpravidla sdílí nové články překlopené z tisku na web. Právě na profilech regionálních periodik vzniklo zajímavé prostředí hodné pozornosti mediálních analytiků.

Oklikou se dostáváme zpět ke komentářům, které v případě regionálních deníků mohou nabývat zcela nového rozměru. Při tragických nehodách lidé pod články řeší jména dotyčných osob či výši trestu pro viníka a jsou u toho stejně nevybíraví, jako v kterékoliv jiné diskuzi. Obdobná situace nastává i při současné koronavirové pandemii. Čtenáři chtějí vědět, odkud přesně nemocní pocházejí a ještě lépe, o koho se konkrétně jedná. Právě v tomto ohledu jsou regionální média jiná, není výjimkou, že se čtenáři a potažmo diskutující mezi sebou znají a že pravděpodobně znají i ty, o kterých se v článcích píše. Negativní komentáře až útoky tak vůbec nejsou anonymní, ale zcela konkrétní. Není proto překvapivé současné odmítání krajských hygienických stanic sdělovat bližší lokaci nakažených novým typem koronaviru, jejich sousedé by jim to totiž mohli dát pěkně „sežrat“, a to nejen na sítích. Příkladem mohou být Kynice na havlíčkobrodsku, jejichž starosta poukazoval právě na chování lidí z okolních obcí.

S komentáři souvisí nový formát, který se v posledních letech začal objevovat v lokálních médiích, zdaleka ovšem nejde pouze o deníky ze sítě VLM, ale také o noviny jiných majitelů. Pokud redaktorům při tvorbě textu chybí takzvaný „hlas lidu“ snadno si jej doplní sami dosazením vhodného facebookového komentáře. Nebo jsou příspěvky v diskuzi natolik nosné samy o sobě, že z nich redaktor poskládá samostatný článek, viz příklad níže. Seskupením těch nejpeprnějších komentářů vzniká v měřítku regionálních médií „senzační“ materiál, který aspiruje na vítěze týdenní statistiky čtenosti. Co by ale na využití svých komentářů řekli sami autoři?

Zrovna teď v týdnu jsem z facebookových komentářů poskládal celý článek. Autorů jsem se ale neptal, bral jsem to tak, že když dávají komentář na Facebooku deníku, tak nám ten svůj názor prostě sdělují. Je to něco jako dopisy čtenářů“, říká redaktor Martin Singr z Jihlavského deníku. Etický kodex deníků VLM se podobnými situacemi nezabývá, a tak si redaktoři musí poradit sami. Autorská práva se u komentářů, stejně jako u většiny facebookových statusů zatím prokazují jen těžko. Znamená to tedy, že si s nimi mohou redakce nakládat podle svých potřeb?

Marie Majdičová

Zdroje:

Etický kodex Deníků VLTAVA-LABE-MEDIA. Deník.cz [online]. Praha, 18.5.2018 [cit. 2020-03-25]. Dostupné z: https://www.denik.cz/komentare/eticky-kodex-deniku-vltava-labe-press-a-s-20181118.html

Obrázky: Jihlavský deník [online]. Jihlava [cit. 2020-03-25]. Dostupné z: https://cs-cz.facebook.com/jihlavskydenik/ + článek poskytnutý redaktorem Martinem Singrem

WASCHKOVÁ CÍSAŘOVÁ, Lenka, ed. Regionální média v evropském kontextu. Brno: Masarykova univerzita, 2007. Média, kultura, komunikace. ISBN 978-80-210-4473-9.

Sociální sítě a vliv na nárůst sebevražedných tendencí u dospívajících

„Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom ho žili, znamená odpovědět základní filozofickou otázku.“ Těmito provokativními slovy otevírá Albert Camus svou knihu Mýtus o Sisyfovi. Jak se toto smrtelně vážné téma váže k životu na sociálních sítích?

Propojeností k izolaci

Užívání sociálních sítí a psychologický stav jednotlivých uživatelů jsou dvě úzce propojené věci. Stavy jako psychická pohoda, sociální podpora a sociální izolace mohou zase souviset s postojem jednotlivých uživatelů k sebevraždě. Interaktivní komunikace skrze sociální sítě může u některých uživatelů zlepšovat mezilidské vztahy, což má na psychickou pohodu pozitivní vliv. Subjektivní psychická pohoda vede k tomu, že lidé vnímají svůj život jako naplňující a jejich vztah k sebevraždě bude spíše odtažitý. Pokud je vůbec napadne se na tuto jedinou opravdu závažnou filosofickou otázku ptát. Většinu asi ne. Osobně si myslím, nebo spíše doufám, že je nenapadne se ptát ani v případě, kdy se dlouhodobým trávením času na sociálních sítích mění subjektivní psychická pohoda v nepohodu. A nepohoda je bohužel tím častějším projevem dlouhodobého pobytu na síti. Sociální sítě poměrně snadno umožňují výměnu emocionálních a informačních podnětů mezi uživateli. Užívání sociálních sítí tak přispívá k pocitu sociální propojenosti. Anebo, a to častěji, k pocitu sociální izolace.

V současnosti jsou sociální média bohužel jedním z největších faktorů přispívajících k rozvinutí deprese u dospívajících. Existuje studie, která potvrdila nárůst deprese u dospívajících dětí ve Spojených státech mezi lety 2009 až 2017 o alarmujících 60 %. Tento problém se týká spíše dospívajících dívek než chlapců. V roce 2015 vzrostla ve Spojených státech míra sebevražd u dospívajících dívek na nejvyšší míru za posledních čtyřicet let, přičemž během relativně krátkého období mezi roky 2007 a 2015 se tato míra dokonce zdvojnásobila. Ne, tohle nemá co dělat s nesmysly typu Modrá velryba, či jak se ten hoax jmenoval. Toto je bohužel reálný problém podpořený reálnými daty.

Nejste v tom sami?!

Pocit sociální izolace, zesílený skrze sociální sítě, nemusí nutně být jediným spouštěčem, kvůli kterému se někteří dospívající začnou na jedinou opravdu závažnou filosofickou otázku ptát. Dalším z důležitých témat, která je potřeba řešit, se stává kyberšikana. Což je nová podoba starého problému. O ní zde nyní ale mluvit nechci. Chci mluvit o tom, že sociální sítě, možná paradoxně, mohou skrze sociální propojenost „pomáhat“ dospívajícím, kteří trpí depresemi, v prohlubování jejich stavu. Jak? Tím nejviditelnějším problémem jsou skupiny na sociálních sítích, které lákají mladistvé, kteří jsou depresivní a mají sklony k sebepoškozování, aby se do nich připojili. Sebepoškozování se v těchto skupinách nejenom normalizuje, navíc křehké tápající dospívající v tomto chování podporuje a utvrzuje je v jejich pocitu ztracenosti a bezcennosti. Dospívající v sobě tímto posilují pocit, že ve svém problému nejsou sami. V extrémních případech to může vést k nějaké „kolektivní“ sebevraždě či minimálně k nabádání k ní. V tomto věku je náchylnost k pocitům ztracenosti a vlastní bezcennosti obrovská. Tváří se to jako pomoc, ale místo pomoci přijde smrt. Izolace, kyberšikana, falešné zdání sounáležitosti… tohle všechno tvoří velmi nebezpečnou kombinaci.

A co na to sociální sítě?

Ta tam jsou doby, kdy Facebook (který byl svého času téměř synonymem pro pojem sociální síť) sloužil jako nástroj na šmírování Zuckerbergových spolužaček. Obrovský dopad a moc s tím spojená nutí velké sociální sítě jako Facebook a Twitter, aby zpřísnily svou politiku ohledně obsahu, který se nějakým způsobem vztahuje k sebevraždě či sebepoškozování. Facebook již nepovoluje na svých platformách obrázky a grafiku takového druhu. Na Instagramu se nadále neobjevuje tento druh obsahu mezi doporučovaným. Takže je trochu obtížnější takový obsah dohledat. Hurá! Twitter jde při řešení dál. Je zde zakázáno propagovat nebo nabádat k sebevraždě či sebepoškozování. Hurá, hurá! Na sociálních sítích navíc funguje staré dobré udávání. Můžete podat zprávu o tom, že vámi označená dotyčná osoba by mohla mít sklony k sebevraždě a společnosti podniknou kroky, jako je oslovení potencionálního sebevraha, poskytnutí informací a předání kontaktů na jejich partnery v oblasti duševního zdraví, kteří by mu pomohli. Volám třikrát hurá!

Ondřej Prokeš

Zdroje:

CAMUS, Albert. Mýtus o Sisyfovi. Vydání třetí. Praha: Garamond, 2015. Francouzská knihovna. ISBN 978-80-7407-165-9.

CHOI, Doo-Hun a Ghee-Young NOH. The influence of social media use on attitude toward suicide through psychological well-being, social isolation, and social support. Information, Communication & Society [online]. 2019, 1-17 [cit. 2020-03-24]. DOI: 10.1080/1369118X.2019.1574860. ISSN 1468-4462.

FACEBOOK. Tightening Our Policies and Expanding Resources to Prevent Suicide and Self-Harm. [online]. 2019. [cit. 2020-03-24]. Dostupné z: https://about.fb.com/news/2019/09/tightening-our-policies-and-expanding-resources-to-prevent-suicide-and-self-harm/

NATIONAL CENTER FOR HEALTH STATISTICS. Suicide Mortality in the United States, 1999–2017 [online]. 2018. [cit. 2020-03-24]. Dostupné z: https://www.cdc.gov/nchs/data/databriefs/db330-h.pdf

PCC PEDIATRIC EHR SOLUTIONS. Social Media, Self-Esteem, and Teen Suicide. [online]. 2018. [cit. 2020-03-24]. Dostupné z: https://blog.pcc.com/social-media-self-esteem-and-teen-suicide

SCUTTI, Susan. Suicide rate hit 40-year peak among older teen girls in 2015. CNN [online]. 2017. [cit. 2020-03-24]. Dostupné z:https://edition.cnn.com/2017/08/03/health/teen-suicide-cdc-study-bn/index.html

TWENGE, Jean M., A. Bell COOPER, Thomas E. JOINER, Mary E. DUFFY a Sarah G. BINAU. Age, period, and cohort trends in mood disorder indicators and suicide-related outcomes in a nationally representative dataset, 2005–2017. Journal of Abnormal Psychology [online]. 2019, 128(3), 185-199 [cit. 2020-03-24]. DOI: 10.1037/abn0000410. ISSN 0021843X.

TWITTER. Glorifying self-harm and suicide. [online]. 2019. [cit. 2020-03-24]. Dostupné z: https://help.twitter.com/en/rules-and-policies/glorifying-self-harm

Design a site like this with WordPress.com
Začít