Níže popsaná studie „Digital media, political polarization and challenges to democracy“ se zabývá digitálními médii v kontextu problému politické polarizace, jakožto výzvou pro demokratické upořádání.
Impulzem pro tento článek bylo mezinárodní sympozium konané ve Vídni ve dnech 21. – 22. září 2017 zabývající se problematikou digitálních médií, politické polarizace a výzev pro demokracii, kterou zahájil W. Lence Bennett svou řečí nazvanou „Kdo jsou lidé?“ těmito slovy: „Dnes je demokracie vystavena útokům a existuje mnoho bodů, v nichž je slabá a zranitelná. Téměř ve všech demokraciích občané ztrácejí důvěru v politické strany a vlády. V Evropě si pouze polovina občanů narozených po roce 1980 myslí, že je nezbytné žít v demokracii,“. Autorka v tomto článku odkazuje na celou řadu vědeckých prací a výkupů svých kolegů.
Studie na začátku popisuje výše zmíněnou konferenci, které se zúčastnili sociologové z 20 zemí a čtyř kontinentů. Předmětem konference bylo složité vzájemné působení demokracie, politické participace, politické polarizace a novými médii neboli „mediálním režimem“. Na konferenci také zaznělo, že se v průběhu dějin objevují různé mediální režimy. Tyto režimy se tvoří na základě ekonomických, politických, kulturních a technologických změn. Pro každý z těchto režimů je typické různé pojetí svobody slova a tisku, demokratického občanství, občanské angažovanosti a odpovědnosti za účast v politickém režimu. Autoři této teorie Williams & Delli Carpini (2011) upozorňují, že tyto mediální režimy je možné zkoumat pouze zpětně, jelikož nemůžeme vědět, co je na nově vznikajícím mediálním režimu nejpřínosnější, nebo nejproblematičtější.
Konference ve Vídni se zaměřovala na celou škálu témat, nicméně tato studie se zaměřuje pouze na problematiku vzájemného působení sociálních médií, politické polarizace a občanské angažovanosti. Zároveň autorka polemizuje nad tím, co je třeba udělat pro zajištění demokratického charakteru nového a doposud značně neznámého mediálního režimu a zkoumá, jaký má potenciál pro posílení i oslabení demokracie.
Autorka článku blíže popisuje tři západní a tři nezápadní studie, které se snaží o pochopení (proti)demokratického potenciálu nového mediálního prostředí. Výzkumy se zaměřují na vzájemné působení sociálních médií, politickou polarizaci a občanskou angažovanost ve velmi odlišných zemích. Jednotlivé země se mimo jiné liší různým stupněm demokratizace, různorodým mediálním prostředím i odlišnými kulturními specifiky.
První studie ‘Parametrizing Brexit: Mapping Twitter Political Space to ParliamentaryConstituencies’ (Marco Bastos a Dan Mercea) se zabývá Brexitem. Cílem bylo ověřit využití signálů sociálních médií jako prostředku k modelování ideologických souřadnic debaty o brexitu. Zjistili, že výsledek referenda lze vysvětlit především rozhořčením nad materiální nerovností a nacionalistickým posunem. Autoři také ve studii diskutují o koncepčních a metodicko-logických výzvách v souvislosti se zpracováním dat ze sociálních médií za účelem měření veřejného mínění.
Autoři dalších dvou studií se zaměřují na samotný obsah na sociálních médiích. Zkoumají, do jaké míry vedl vzestup sociálních médií jako dominantní síly v distribuci zpráv k silnější izolaci různých pohledů prostřednictvím filtračních bublin (vzniklých na základě algoritmicky podmíněného vyhledávání) a echo chambers.
Druhá studie ‘Facebook News and (De)Polarization: Reinforcing Spirals in the 2016 US Election’ (Michael Beam, Myiah Hutchens a Jay Hmielowski) se zaměřuje na vztah mezi používáním sociálních médií, vystavením stranickým zprávám a formováním postojů. Autoři ve svém výzkumu odhalují proces depolarizace, který se řídí modelem posilujících spirál. Tvrdí, že jimi pozorované depolarizační účinky jsou způsobeny primárně tím, že se uživatelé na Facebooku (kteří používají Facebook pro zpravodajství) setkávají s příspěvky, které se vůči konkrétnímu tématu staví pozitivně i negativně. Studie tedy naznačuje, že zprávy na Facebooku nemusí být zodpovědné za rostoucí polarizaci občanů.
Třetí studie ‘Do Not Blame It on the Algorithm: AnEmpirical Assessment of Multiple Recommender Systems and their Impact on ContentDiversity’ (Damian Trilling, Judith Möller, Natali Helberger a Bram van Es) vychází ze studie předchozí. Autoři zjišťují, že všechny systémy, které uživatelům doporučují obsah, generují poměrně rozmanitý soubor doporučení, která jsou na podobné úrovni jako doporučení vytvářená lidskými redaktory. Dále autoři dokazují, že doporučení založená na historii uživatelů mohou výrazně zvýšit tematickou rozmanitost.
Na jedné straně tedy výsledky těchto dvou studií hovoří proti myšlence, že se různé politické názory od sebe silněji izolují v důsledku filtračních bublin a echo chambers. Na druhou stranu poukazují na velmi specifické vzorce filtrování a akvizice používané mezi sociálními sítěmi, které se zásadně liší od těch v tradičních mediálních prostředích.
Čtvrtá studie ‘Women Poli-ticians Are More Engaging: Male Versus Female Politicians’Ability to Generate User Engagement on Social Media During an Election Campaign’ (Moran Yarchi a Tal Samuel-Azran) se zaměřuje na to, zda sociální média fungují jako rovnocennější platforma pro ženy-političky, které je používají pro zapojení uživatelů a mobilizaci jejich příznivců než tradiční média. Docházejí k závěru, že sociální média nabízejí ženám-političkám více možností pro propagaci a zvýšení jejich postavení v politické hře o moc. Zatímco se tato studie zaměřuje na potenciál sociálních médií v oblasti politických vztahů s veřejností a mobilizace voličů, následující studie se zabývá jejich úlohou při usnadňování sociální angažovanosti zdola nahoru.
Autoři páté studie ‘Commitment in the Cloud? Social Media Partici-pation in the [Taiwanese] Sunflower Movement’ (Yuan Hsiao a Yunkang Yang) zjišťují že angažovanost takzvaných „cloudových aktivistů“ (kteří ve zmíněním tchajwanském hnutí působí výhradně online) je přinejmenším na stejné úrovni jako u většiny offline účastníků. Řeč je o jejich identifikaci s hnutím a jejich efektivitu v něm. Toto zjištění je v rozporu s tradiční představou, že pouze offline účast zahrnuje vysokou míru angažovanosti, a naznačuje, že angažovanost se může projevovat i v online formě.
Šestá studie ‘Counter-Surveillance and Alterna-tive New Media in Turkey’ (Bora Ataman a Baris Coban) se zabývá formami, užívání digitálních sociálních hnutí v autoritářských státech a způsoby, jakými přispívají k prodemokratickému aktivismu nebo jej dokonce umožňují. Autoři polemizují o protichůdných koncepcích „kultury dohledu“ a o ofenzivních a defenzivních taktikách proti dohledu v kontextu alternativní nové mediální krajiny. Dále autoři popisují, jak se tato alternativní, nezávislá, kritická a investigativní nová mediální krajina vyvíjela mimo tradiční mainstreamové mediální prostředí a jak se z ní stala jakási „instituce“ bojující proti dohledu. Autoři popisují klíčovou roli aktivistů při odhalování nedemokratických aktivit.
Autorka článku
Maren Beaufortis pracuje pro Institut pro srovnávací mediální a komunikační studie (CMC) Rakouské akademie věd a pro Univerzitu v Klagenfurtu. Její výzkumné zájmy zahrnují politickou komunikaci, proměny online i offline komunikačního prostoru, mediální účinky a mediální gramotnost. Podílí se například na projektu Evropské komise „Media Pluralism Monitor“. Co se týče výzkumných metod, tak nejčastěji používá empirický sociální výzkum (zejména dotazníkové šetření, experimentální výzkum, obsahovou analýzu, pozorování nebo srovnávací metody) a vícerozměrnou statistiku. V tomto přechodu autorka vidí spojitost s tím, jak digitální komunikace ovlivňuje (a možná i organizuje) náš vztah vůči společnosti a veřejnému životu.
Reference
BEAUFORT, Maren, 2018. Digital media, political polarization and challenges to democracy. Information, Communication & Society [online]. 21(7), 915–920. ISSN 1369-118X. Dostupné z: doi:10.1080/1369118X.2018.1451909
Mediální proroci 
Děkuji kolegyni a autorce článku za osvětlení velmi zajímavého tématu, které se zaměřuje na problematiku, se kterou se jistě většina z nás dennodenně setkává. Jako velmi zajímavý přístup, ke kterému se původní článek uchyluje, hodnotím postavení do kontrastu šesti odlišných studií z různých a vzájemně odlišných zemí – prostředí západního a „nezápadního“. Právě odlišné charakteristiky jako je různý stupeň demokratizace či odlišné mediální prostředí nebo kulturní specifika otevírají i jiná témata, která byla předmětem jednotlivých studií. Za velmi zajímavou považuji studii týkající se otázky sociálních médií coby rovnocennější platformy pro ženy – političky a jako jakýsi nástroj mobilizace jejich příznivců v kontrastu s využíváním tradičnějších médií, která sociální média hodnotí jako perspektivní platformu pro zlepšení vztahů mezi politiky a veřejností. Nemohu si nevztáhnout si tuto situaci do českého kontextu. Ačkoli komunikaci politiků / političek na sociálních sítích hodnotím místy kladně, stále se v prostředí české politiky nedokáži (možná to pozoruji jen v rámci své sociální bubliny) oprostit od nutkání tuto komunikaci brát spíš s humorem a velkou mírou nadsázky.
Autorce moc děkuji za nejen zajímavý článek, ale i poutavý pohled na problematiku.
To se mi líbíTo se mi líbí