Digitální média vs. politická polarizace

Níže popsaná studie „Digital media, political polarization and challenges to democracy“ se zabývá digitálními médii v kontextu problému politické polarizace, jakožto výzvou pro demokratické upořádání.

Impulzem pro tento článek bylo mezinárodní sympozium konané ve Vídni ve dnech 21. – 22. září 2017 zabývající se problematikou digitálních médií, politické polarizace a výzev pro demokracii, kterou zahájil W. Lence Bennett svou řečí nazvanou „Kdo jsou lidé?“ těmito slovy: „Dnes je demokracie vystavena útokům a existuje mnoho bodů, v nichž je slabá a zranitelná. Téměř ve všech demokraciích občané ztrácejí důvěru v politické strany a vlády. V Evropě si pouze polovina občanů narozených po roce 1980 myslí, že je nezbytné žít v demokracii,“. Autorka v tomto článku odkazuje na celou řadu vědeckých prací a výkupů svých kolegů.

Studie na začátku popisuje výše zmíněnou konferenci, které se zúčastnili sociologové z 20 zemí a čtyř kontinentů. Předmětem konference bylo složité vzájemné působení demokracie, politické participace, politické polarizace a novými médii neboli „mediálním režimem“. Na konferenci také zaznělo, že se v průběhu dějin objevují různé mediální režimy. Tyto režimy se tvoří na základě ekonomických, politických, kulturních a technologických změn. Pro každý z těchto režimů je typické různé pojetí svobody slova a tisku, demokratického občanství, občanské angažovanosti a odpovědnosti za účast v politickém režimu. Autoři této teorie Williams & Delli Carpini (2011) upozorňují, že tyto mediální režimy je možné zkoumat pouze zpětně, jelikož nemůžeme vědět, co je na nově vznikajícím mediálním režimu nejpřínosnější, nebo nejproblematičtější.

Konference ve Vídni se zaměřovala na celou škálu témat, nicméně tato studie se zaměřuje pouze na problematiku vzájemného působení sociálních médií, politické polarizace a občanské angažovanosti. Zároveň autorka polemizuje nad tím, co je třeba udělat pro zajištění demokratického charakteru nového a doposud značně neznámého mediálního režimu a zkoumá, jaký má potenciál pro posílení i oslabení demokracie.

Autorka článku blíže popisuje tři západní a tři nezápadní studie, které se snaží o pochopení (proti)demokratického potenciálu nového mediálního prostředí. Výzkumy se zaměřují na vzájemné působení sociálních médií, politickou polarizaci a občanskou angažovanost ve velmi odlišných zemích. Jednotlivé země se mimo jiné liší různým stupněm demokratizace, různorodým mediálním prostředím i odlišnými kulturními specifiky.

První studie ‘Parametrizing Brexit: Mapping Twitter Political Space to ParliamentaryConstituencies’ (Marco Bastos a Dan Mercea) se zabývá Brexitem. Cílem bylo ověřit využití signálů sociálních médií jako prostředku k modelování ideologických souřadnic debaty o brexitu. Zjistili, že výsledek referenda lze vysvětlit především rozhořčením nad materiální nerovností a nacionalistickým posunem. Autoři také ve studii diskutují o koncepčních a metodicko-logických výzvách v souvislosti se zpracováním dat ze sociálních médií za účelem měření veřejného mínění.

Autoři dalších dvou studií se zaměřují na samotný obsah na sociálních médiích. Zkoumají, do jaké míry vedl vzestup sociálních médií jako dominantní síly v distribuci zpráv k silnější izolaci různých pohledů prostřednictvím filtračních bublin (vzniklých na základě algoritmicky podmíněného vyhledávání) a echo chambers.

Druhá studie ‘Facebook News and (De)Polarization: Reinforcing Spirals in the 2016 US Election’ (Michael Beam, Myiah Hutchens a Jay Hmielowski) se zaměřuje na vztah mezi používáním sociálních médií, vystavením stranickým zprávám a formováním postojů. Autoři ve svém výzkumu odhalují proces depolarizace, který se řídí modelem posilujících spirál. Tvrdí, že jimi pozorované depolarizační účinky jsou způsobeny primárně tím, že se uživatelé na Facebooku (kteří používají Facebook pro zpravodajství) setkávají s příspěvky, které se vůči konkrétnímu tématu staví pozitivně i negativně. Studie tedy naznačuje, že zprávy na Facebooku nemusí být zodpovědné za rostoucí polarizaci občanů.

Třetí studie ‘Do Not Blame It on the Algorithm: AnEmpirical Assessment of Multiple Recommender Systems and their Impact on ContentDiversity’ (Damian Trilling, Judith Möller, Natali Helberger a Bram van Es) vychází ze studie předchozí. Autoři zjišťují, že všechny systémy, které uživatelům doporučují obsah, generují poměrně rozmanitý soubor doporučení, která jsou na podobné úrovni jako doporučení vytvářená lidskými redaktory. Dále autoři dokazují, že doporučení založená na historii uživatelů mohou výrazně zvýšit tematickou rozmanitost.

Na jedné straně tedy výsledky těchto dvou studií hovoří proti myšlence, že se různé politické názory od sebe silněji izolují v důsledku filtračních bublin a echo chambers. Na druhou stranu poukazují na velmi specifické vzorce filtrování a akvizice používané mezi sociálními sítěmi, které se zásadně liší od těch v tradičních mediálních prostředích.

Čtvrtá studie ‘Women Poli-ticians Are More Engaging: Male Versus Female Politicians’Ability to Generate User Engagement on Social Media During an Election Campaign’ (Moran Yarchi a Tal Samuel-Azran) se zaměřuje na to, zda sociální média fungují jako rovnocennější platforma pro ženy-političky, které je používají pro zapojení uživatelů a mobilizaci jejich příznivců než tradiční média. Docházejí k závěru, že sociální média nabízejí ženám-političkám více možností pro propagaci a zvýšení jejich postavení v politické hře o moc. Zatímco se tato studie zaměřuje na potenciál sociálních médií v oblasti politických vztahů s veřejností a mobilizace voličů, následující studie se zabývá jejich úlohou při usnadňování sociální angažovanosti zdola nahoru.

Autoři páté studie ‘Commitment in the Cloud? Social Media Partici-pation in the [Taiwanese] Sunflower Movement’ (Yuan Hsiao a Yunkang Yang) zjišťují že angažovanost takzvaných „cloudových aktivistů“ (kteří ve zmíněním tchajwanském hnutí působí výhradně online) je přinejmenším na stejné úrovni jako u většiny offline účastníků. Řeč je o jejich identifikaci s hnutím a jejich efektivitu v něm. Toto zjištění je v rozporu s tradiční představou, že pouze offline účast zahrnuje vysokou míru angažovanosti, a naznačuje, že angažovanost se může projevovat i v online formě.

Šestá studie ‘Counter-Surveillance and Alterna-tive New Media in Turkey’ (Bora Ataman a Baris Coban) se zabývá formami, užívání digitálních sociálních hnutí v autoritářských státech a způsoby, jakými přispívají k prodemokratickému aktivismu nebo jej dokonce umožňují. Autoři polemizují o protichůdných koncepcích „kultury dohledu“ a o ofenzivních a defenzivních taktikách proti dohledu v kontextu alternativní nové mediální krajiny. Dále autoři popisují, jak se tato alternativní, nezávislá, kritická a investigativní nová mediální krajina vyvíjela mimo tradiční mainstreamové mediální prostředí a jak se z ní stala jakási „instituce“ bojující proti dohledu. Autoři popisují klíčovou roli aktivistů při odhalování nedemokratických aktivit.

Autorka článku

Maren Beaufortis pracuje pro Institut pro srovnávací mediální a komunikační studie (CMC) Rakouské akademie věd a pro Univerzitu v Klagenfurtu. Její výzkumné zájmy zahrnují politickou komunikaci, proměny online i offline komunikačního prostoru, mediální účinky a mediální gramotnost. Podílí se například na projektu Evropské komise „Media Pluralism Monitor“. Co se týče výzkumných metod, tak nejčastěji používá empirický sociální výzkum (zejména dotazníkové šetření, experimentální výzkum, obsahovou analýzu, pozorování nebo srovnávací metody) a vícerozměrnou statistiku. V tomto přechodu autorka vidí spojitost s tím, jak digitální komunikace ovlivňuje (a možná i organizuje) náš vztah vůči společnosti a veřejnému životu.

Reference

BEAUFORT, Maren, 2018. Digital media, political polarization and challenges to democracy. Information, Communication & Society [online]. 21(7), 915–920. ISSN 1369-118X. Dostupné z: doi:10.1080/1369118X.2018.1451909

„Nová“ média a udržitelnost

Novými médii se rozumí média založená na digitálním kódování. Mezi nová média se řadí i celá řada mediálních technologií (počítač, tablet, mobilní telefon). Tyto technologie stále označujeme termínem „nová“ navzdory skutečnosti, že s námi jsou již několik dekád a tyto technologie jsou nám tedy dobře známé. Když byl například telegraf nahrazen telefonem, tak se nejdříve jednalo o novou technologii, ale postupem času se tato „nová“ technologie stala běžnou součástí života a přestala být označována jako nová. Technologie, které dnes označujeme jako nové, také známe dlouho a jsou běžnou součástí našeho života. Z jakého důvodu je tedy stále označujeme jako nová média?

I když například počítač jako takový je technologie známá několik dekád, kdybychom měli porovnat počítač z přelomu tisíciletí s dnešním počítačem, rychle bychom došli k závěru, že oproti počítači z přelomu tisíciletí si ten dnešní označení „nové médium“ skutečně zaslouží. Mediální technologie se vyvíjí rychlým tempem a technologie zastarávají. Toto je nejvýraznější u chytrých telefonů, kdy například u značky Apple (ale i u značky Samsung a dalších) vychází každý rok nová řada smartphonů a určuje tak tempo zastarávání. V ruku v ruce s tím jsou i aktualizace softwaru, kdy starší řady na tyto aktualizace již technologicky nestačí. Zastarávání technologií je nejen plánované, ale dokonce přímo vynucené. Sílí tím tlak na zákazníka držet tempo s pokrokem a pravidelně obměňovat svá chytrá zařízení. Budoucnost, kde by byla nová média odolnější vůči zastarávání není nemožná, ale jde proti prodejním strategiím společností, které tato zařízení vyvíjejí. Kdyby zastarávání technologií zpomalilo a zákazníci by nemuseli svá chytrá zařízení často obměňovat, přišly by společnosti o velkou část zisků.

Toto má samozřejmě velký dopad na životní prostředí, jelikož vzniká obrovské množství elektroodpadu, se kterým je potřeba nějakým způsobem naložit. Nabízí se tedy otázka jak. Častým způsobem, jak lidé v Česku se zastaralou elektronikou nakládají je prodej, nebo například starý telefon darují někomu v rodině. Dle webu EnviWeb.cz takto končí 15 procent zastaralých mobilů. Zdaleka nejvíce starých telefonů si necháváme doma bez dalšího využití. Další možností, jak naložit se zastaralou či nefunkční elektronikou je recyklace. Nejhorším možným způsobem, jak s vysloužilým elektroodpadem naložit, je skládkování. Elektronika obsahuje velké množství látek (například těžké kovy), které v případě úniku ohrožují jak lidské zdraví, tak i životní prostředí. V případě skládkování totiž tyto toxické látky mohou uniknout do půdy a do spodních vod.

Lidé se často zbavují elektroniky dávno před tím, než přestává fungovat, aby drželi tempo s pokrokem, nebo proto, že elektronika, kterou vlastní již nesplňuje jejich požadavky. Vznikají projekty, které se zastaralou, ale funkční elektronikou pracují a nacházejí pro ni další využití. Jedním z takovýchto projektů je Potřebnej počítač. Tato dobročinná organizace vznikla během pandemie covid-19, kdy školy musely přejít na distanční výuku. Řada dětí ze sociálně slabých rodin neměla možnost se distanční výuky účastnit, jelikož neměly doma počítač. Organizace začala sbírat vysloužilé a zastaralé počítače, notebooky, ale i příslušenství k nim či jednotlivé díly a funkční počítač, nebo notebook včetně příslušenství darovala rodině, čímž zajistila dítěti přístup k distančnímu vzdělání. V souvislosti s uprchlickou krizí vyvolanou invazí Ruska na Ukrajinu věnovala organizace počítače a notebooky dětem, které do Česka přišly z Ukrajiny. Těmto dětem je tak jednak usnadněno vzdělávání (včetně výuky českého jazyka), ale i kontakt s příbuznými a kamarády, kteří zůstali na Ukrajině. Organizace Potřebnej počítač již předala více než 120 počítačů a notebooků a ve svém působení dále pokračuje.