Česká televize investuje do nových reality TV formátů: Docusoap, Living History a Docu-Reality

Reality TV je žánrem, který v současné televizní kultuře rychle roste a vyvolává diskuse. Pochází z dokumentárního filmu, avšak v současnosti je vnímána jako jedna z předních složek televizního průmyslu, která se výrazně liší od uměleckých dokumentů. Jaký vliv má tento trend reality TV na veřejnoprávní vysílání? Článek Jak veřejnoprávní televize experimentuje s Reality TV se zaměřuje na produkci reality TV v rámci České televize, která je největším a jediným veřejnoprávním vysílatelem v České republice. Jsou zde zkoumány tři formáty: docusoap, living history a docu-reality.

Autorka článku se zabývá vzestupem reality TV formátů v českých televizích od počátku devadesátých let. Trend reality TV vznikl jako reakce na únavu diváků z nadměrného množství fikčních programů a nákladů spojených s jejich výrobou. Reality TV se vyznačuje participací skutečných lidí a zaměřuje se na autentičnost příběhů a situací, takže se tyto pořady pohybují mezi faktuálností, zábavou, dokumentem a dramatem. Zatímco některé formáty jsou kritizovány jako laciné a bulvární, jiné jsou pečlivě připravené a oceňované. Definice reality TV je složitá, protože se neustále vyvíjí a kombinuje různé žánry, ale většinou se jedná o pořady, které vykazují minimum scenáristické přípravy.

V České republice se v posledních letech výrazně rozšířila popularita reality TV pořadů na komerčních televizích. V roce 2001 se odvysílala první řada Chcete být milionářem?, která se stala celosvětovým fenoménem. Tento úspěch přiměl komerční televize k uvádění dalších velkých formátů reality show, jako například VyVolení nebo Česko hledá SuperStar.
Přestože nákup zahraničních licencí pro tyto formáty představoval pro televizní stanice velké finanční riziko, v některých případech se tato investice vyplatila. První řada VyVolených se stala nejsledovanějším pořadem v historii televize Prima, přitahující až 1,5 milionu diváků každý večer. Avšak existují i případy, kdy se nákup zahraničního formátu nevyplatil. Například populární formát Big Brother, který je ve světě velmi oblíbený, nedosáhl v Česku očekávaného úspěchu. Sledovanost je klíčovým faktorem při rozhodování o nákupu licencí, protože televizní stanice musí zajistit dostatečnou sledovanost, aby se jim investice zase vrátila. Často se pro to rozhodují pro osvědčené zahraniční hity, jako je Voice, MasterChef, Výměna manželek, Prostřeno!, Česko Slovensko má talent a jiné, které se většinou uvádějí v hlavním vysílacím čase. Naopak veřejnoprávní televize, jako je Česká televize, zaujímá odlišný přístup a má prostor lehce experimentovat.

Docusoap
Docusoap je jedním z nejpopulárnějších formátů reality TV s tradicí sahající do 90. let britské televizní tvorby. Hlavním zaměřením docusoapů je sledování příběhu lidí spojených určitým prostředím, jako je rodina nebo komunita, a zobrazování proměn jejich vztahů během delšího časového úseku. Existují tři podkategorie docusoapů, které se liší svou scenáristickou přípravou. Unscripted docusoap, neboli docusoap bez scénáře, sleduje několik hlavních protagonistů v určité lokalitě a propojuje jejich příběhy ve střižně. Partly scripted docusoap přidává ke sledování protagonistů vytvoření určitého cíle, který má být splněn. Poslední podkategorie, full scripted docusoap, je založena na úplném scénáři, kde se vytvářejí modelové situace s herci, kteří přinášejí více emocí a dokáží diváka lépe zaujmout. Docusoap je relativně mladým formátem na českém trhu. Autorka článku se zaměřuje na docusoap sérii Čtyři v tom, která se soustředí na porody a mateřství. Tento formát získal silnou diváckou základnu, čímž tvůrci i televize začali vnímat jeho potenciál. Scenáristka Irena Hejdová popsala práci s formátem docusoapu jako kombinaci dokumentárního seriálu a hraného seriálu. Scénář zde slouží spíše jako vodítko pro tvůrce, ale jinak je veškerý natočený materiál autentický a nezmanipulovaný. Kamery zachycují každodenní realitu, přičemž účastnice se i samy natáčejí v době, kdy není přítomný štáb. Ve střižně je poté vybíráno to nejzajímavější a nejdramatičtější, co příběhy posouvá dál a vyvolává emoce. Významným krokem byl přesun Čtyř v tom na hlavní vysílací kanál ČT1. To svědčí o jeho stabilní sledovanosti a úspěchu u diváků.

Living history
V roce 2015 se do vysílání ČT dostaly další klíčové pořady. Prvním z nich byla Dovolená v Protektorátu, která vycházela z publicistiky a dokumentární tvorby Lenky Polákové. Tento pořad byl docu-reality living history formátem, který přenášel účastníky do životních podmínek, jaké panovaly v českých zemích během existence protektorátu Čechy a Morava v letech 1939 až 1945. Cílem projektu bylo ověřit, zda současná česká rodina dokáže obstát v situacích, kterým čelili naši předci. Tímto způsobem se zkoumalo, zda je možné u současných lidí vyvolat podobné pocity a prožitky jako u lidí v dané době.
Pořady living history se skládají ze tří základních prvků: precizní rekonstrukce dobových reálií, simulace typických situací dané doby a soutěžního principu, který motivuje účastníky. Dovolená v Protektorátu se snažila přiblížit historické události prostřednictvím autentického prostředí a spolupráce s odbornými poradci a historiky. V pořadu byly použity dobové kroniky, archivní záběry a autentické rozhlasové relace. Tím bylo dosaženo autenticity a formát umožnil pracovat s psychikou reálných lidí, nikoliv herců. I přes svou snahu o autenticitu, Dovolená v Protektorátu čelila kritice. Někteří diváci pořad označili za pomalý a nudný. Kritika se také zaměřovala na přílišnou scenáristickou přípravu, která omezila prostor pro skutečné reakce účastníků. I přesto měl pořad své příznivce a získal si určitou popularitu.

Docu-reality
Poslední pořad, který článek analyzuje, je významný, ale kontroverzní docu-reality pořad Zlatá mládež. Tento docu-reality formát, vytvořený Kamilou Zlatuškovou, sledoval pět mladých Čechů z velkoměsta, kteří se ocitli v neznámém prostředí a museli se vypořádat s náročnými situacemi. Každý z účastníků procházel různými výzvami, jako je práce řezníka na jatkách, život v chanovském ghettu, účast na armádním kurzu přežití nebo práce v rumunské vesnici na Banátu.
Projekt byl inspirován britským formátem, ale byl přizpůsoben českému prostředí s důkladem na správný casting účastníků. I když na první pohled mohl projekt působit jako obyčejná zábavná show, postupně se ukázalo, že účastníci procházejí osobním vývojem a zažívají změny ve svém pohledu na svět. Hlavním zaměřením Zlaté mládeže bylo upozornit na aktuální sociální problémy, jako je vysoká nezaměstnanost, nízké mzdy a rasové a mezigenerační předsudky. Někteří diváci pořad kritizovali kvůli tomu, že připomíná bulvární show komerčních televizí. Přesto získal i pozitivní ohlasy a ocenění od televizních tvůrců.
Celkově lze říci, že projekt Zlatá mládež přinesl na obrazovky zajímavý formát, který nejen bavil diváky, ale také je motivoval k zamyšlení nad sociálními problémy v naší společnosti. Ačkoli byl kontroverzní, ukázal sílu televizního formátu, který může otevřít důležité otázky a podnítit diskuzi ve společnosti.

Každý z těchto formátů, ať už se jedná o docusoap, living history nebo docu-reality, má svou vlastní polohu v rámci reality TV. Docusoap se inspiroval tradicí observačních dokumentů a zaměřuje se na sociální témata, podobně jako běžné dokumentární cykly. Living history využívá historických událostí a má potenciál vzdělávat diváky prostřednictvím zábavy. Docu-reality zase zobrazuje současný svět a otevírá aktuální společenská témata. Jedním z hlavních aspektů těchto reality TV formátů je jejich soulad s veřejnoprávním posláním televize. Oproti komerčním reality shows, které se zaměřují především na komerční zábavu, tyto formáty se snaží oslovit diváky širokého spektra a zabývat se důležitými tématy.

O autorce:

Kateřina Šardická vystudovala filmovou vědu na Ústavu filmu a audiovizuální kultury FF MU a nyní pokračuje ve svém doktorském studiu. Paralelně pracuje jako dramaturgyně v České televizi. Je také autorkou různých děl, mezi kterými se nachází i mysteriózní detektivka nazvaná Zmizení Sáry Lindertové.

Zdroj:
Šardická, K. (2019). Jak veřejnoprávní televize experimentuje s reality TV. Iluminace, 31(2), 67-87. doi: 10.58193/ilu.1620

TikTok nebo Instagram Reels? Co je lepší, pokud chceme začít tvořit obsah?

V roce 2020 spustil Instagram svůj nový formát krátkých videí Instagram Reels, který si je velmi podobný s populární sociální sítí TikTok. TikTok se již několikátým rokem těší enormního úspěchu zvlášť u mladé cílové skupiny. Ale jak jsou na tom Instagram Reels, pár let po svém spuštění? Jaká aplikace je vhodnější, pokud bychom se chtěli stát tvůrci obsahu?

Oba tyto formáty videa mají své výhody a nevýhody, zejména pro začínající tvůrce, kteří hledají prostor pro vyjádření své kreativity a získání sledujících. V srdci obou aplikací jde o to samé – podle algoritmu generovat krátký a úderný obsah určený přesně pro nás. TikTok díky tomu „vyrobil“ už nespočet celebrit. Mnohdy stačí jen jedno virální video a můžete se začít nazývat influencerem a přijímat nabídky na spolupráce od různých firem. Obě aplikace nesou skvělý prostor pro vyjádření kreativity a získání fanoušků pro to, co děláte. Ráda bych se ale zaměřila na případ, kdy začínáme s tímto typem platformy a nevíme jakou z aplikací si vybrat pro svůj obsah.

TikTok měl již od začátku speciálně přizpůsobené uživatelské rozhraní pro vychutnávání videí v režimu celé obrazovky, aniž by nám překážely zbytečné funkce. Stačilo přejet prstem nahoru, abyste viděli další a další videa. Minulý rok si Instagram uvědomil líbeznost tohoto rozhraní, a tak sloučil videa a Reels do jednoho, čímž se Reels ještě více přiblížily k celkovému vzhledu TikToku. Na první pohled aplikace tedy vypadají stejně. Jak se ale liší funkcemi?

Podívejme se nejdříve na limit délky videí. Pokud chceme natočit příspěvek přes TikTok, musíme se vlézt do limitu 60 sekund. Není to ale tak dávno, kdy se umožnilo nahrávat videa externě natočené až do délky 10 minut. Reels mají limit jen 90 sekund, takže zde nenajdeme delší příspěvky. Krátká videa jsou většinou postavena na zvuku, proto přístup k hudební knihovně je v tomto ohledu velmi důležitý. Velkou výhodu zde nese TikTok, který se neomezuje jen na hudbu, která je zrovna populární. Neustále se zde vytvářejí nové zvuky a zremixované verze, které občas i přinesou úspěch začínajícím interpretům. Velká část této hudby se poté později dostane i na Reels, ale originální verze pocházejí z TikToku. V tomto má Instagram nevýhodu, není to totiž platforma založená na hudbě, a tak mají přísnější omezení autorských práv. Co se týče specifických funkcí, jako jsou efekty a filtry, obě aplikace jsou na tom téměř podobně. Jednou velkou výhodou Instagram Reels je integrace se zbytkem Instagramu, což umožňuje sdílet obsah na více místech. O tom si TikTok může nechat jen zdát.

Pokud se zaměřujeme na generaci Z či mileniály a hledáme globální publikum, TikTok by mohl být pro nás vhodnější. Na druhou stranu, Instagram je známý tím, že oslovuje různorodé věkové skupiny a má širokou uživatelskou základnu. Pokud již máme byť jen lehce vybudovanou základnu sledujících na Instagramu, je lepší zůstat na této platformě a využívat Reels pro tvorbu obsahu. Větší potenciál virálu ale zase nabízí TikTok, jehož algoritmus je navržen tak, aby objevoval nový obsah pro uživatele na základě jejich preferencí a interakcí. Reels využívá podobný algoritmus jako zbytek Instagramu, což znamená, že obsah se zobrazuje sledujícím na základě jejich interakcí s naším profilem.

Já osobně jsem zastánce TikToku a Reels považuji jen za způsob Instagramu, jak držet krok a snažit se získat část jejich publika zpět. Ale obecně lze říci, že rozhodnutí mezi TikTokem a Instagram Reels závisí na individuálních preferencích a cílech. TikTok je zatím stále dominantní platformou pro krátká videa, zejména mezi mladší generací, a nabízí širokou škálu možností pro kreativitu. Na druhou stranu Instagram Reels je součástí populárního ekosystému a může být vhodnější pro tvůrce obsahu, kteří již mají základnu sledujících na Instagramu a chtějí využít jeho integrace s příbuznými aplikacemi. Důležité je také zohlednit kontext a obsah, který chceme vytvářet. TikTok je známý pro svou spontánnost a zábavnost, zatímco Instagram Reels může být vhodnější pro vizuálně atraktivní obsah a prodejní videa. Možností také je využívat obě aplikace současně a experimentovat. Vzhledem k rychlému vývoji sociálních sítí je důležité sledovat budoucí trendy a změny, abychom mohli využít nové příležitosti a udržet krok s ostatními tvůrci.

Ester Totzauerová

Pandemie Covid-19 – dezinformátoři útočí na Tik Toku

Žijeme v době internetu.Fotografie od CDC na Pexels.com

Žijeme v době internetu. Jakýkoliv uživatel může vytvářet či šířit informace.  Část našeho života máme v různých cloudech, mobilech nebo počítačích. „Být připojen“ se stalo běžnou součástí našeho života. Tradiční forma komunikace je nahrazena okamžitě dostupnými a neregulovanými informacemi. Společnost se také stává na neomédiích závislá. Vznikají také nové hrozby pro stát. Informace se totiž snadno šíří a tím zastávají silnou roli ve společnosti. Na internetu chybí kolektivní regulativ. Často tak jsme svědky bizarního až zločinného obsahu. Dezinformace mají vysoký mobilizační potenciál. Problémem současné doby není nedostatek informací, ale jejich nadbytek. V informacích se prostě a jednoduše nevyznáme. Informačních zdrojů je velké množství a z toho vyplývá více různých informací. 

Článek s názvem „Learn the Facts about COVID-19“: Analyzing the Use of Warning Labels on TikTok Videos poukazuje na fakt, že během pandemie COVID 19 měly dezinformace související se zdravím a škodlivý obsah sdílený online významný nepříznivý dopad na společnost. Ve snaze zmírnit tento nepříznivý účinek používaly sociální sítě, jako je Facebook, Twitter a TikTok, mírné zásahy „publikování“(tj. varovné štítky) u potenciálně škodlivých příspěvků. Cílem těchto zásahů je informovat uživatele o obsahu příspěvku bez jeho odstranění a zároveň zachovat svobodu projevu.

Tato práce analyzuje použití varovných štítků na TikTok se zaměřením na videa COVID-19. Nejprve vytvořila sadu 26 hashtagů souvisejících s COVID-19 a poté shromáždila 41 tisíc videí, která tyto hashtagy obsahují v popisu. Za druhé, provedla kvantitativní analýzu celého souboru dat, aby pochopili čtenáři použití varovných štítků na TikTok. Poté provedla hloubkovou kvalitativní studii pomocí tematické analýzy 222 videí souvisejících s COVID-19, abychom posoudili obsah a vztah mezi obsahem a varovnými štítky.

Analýza ukazuje, že TikTok široce používá u videí TikTok varovné štítky, pravděpodobně na základě hashtagů obsažených v popisu (např. 99 % videí, která obsahují #coronavirus, má varovné štítky). Více znepokojivé je přidání varovných štítků COVID-19 k videím, jejichž skutečný obsah s COVID-19 nesouvisí (23 % případů ve vzorku 143 anglických videí nesouvisejících s COVID-19). Kvalitativní analýza vzorku 222 videí ukazuje, že 7,7 % videí sdílí dezinformační/škodlivý obsah a neobsahuje varovné štítky, 37,3 % sdílí neškodné informace a obsahuje varovné štítky a že 35 % videí sdílí dezinformační/škodlivý obsah. (a vyžaduje výstražný štítek).

Videa vytvořená pro zábavu sdílí velké množství dezinformací. Kvalitativní analýza ukazuje, že videa vytvořená pro zábavu mohou být dezinformativní a měla by být označena varovnými štítky. Toto zjištění dále posiluje předchozí práci na Twitteru, která zjistila, že rasismus a nenávistné projevy lze šířit pomocí humoru, sarkasmu a ironie. Používání zábavných videí k šíření škodlivého obsahu je znepokojivým trendem a pravděpodobně naznačuje, že se „bavíme k smrti“ používáním platforem jako TikTok. Celkově toto zjištění zdůrazňuje potřebu zvýšit povědomí koncových uživatelů o tom, že zábavní a komediální videa mohou sdílet škodlivý obsah nebo dezinformace.

Způsobem, jak toho dosáhnout, mohou být přesnější, podrobnější a varovnější štítky, jejichž cílem je informovat koncové uživatele o vtipné povaze videa a o tom, že některé informace sdílené ve videu mohou být škodlivé nebo dezinformativní (např. „Toto video sdílelo nepotvrzené informace o COVID-19 pro účely satiry“). Uživatelé tak budou moci snadno rozlišovat mezi videi, která záměrně sdílejí dezinformace, ve srovnání s videi, jejichž cílem je pravděpodobně zvýšit povědomí o problémech COVID-19 vytvářením vtipných nebo satirických videí.

Na závěr práce uvádí omezení práce. Za prvé, sběr dat a datová sada jsou zaujaté směrem k oblíbenému obsahu. Je to proto, že používají vyhledávací funkci TikTok, která vrací omezený počet oblíbených videí podle jejich proprietárního a uzavřeného algoritmu. Protože TikTok neposkytuje žádná aplikační programová rozhraní pro shromažďování rozsáhlých datových sad z platformy, nemůžeme kvantifikovat zkreslení v naší datové sadě. Za druhé, datová sada a analýza jsou omezeny pouze na videa obsahující hashtagy související s COVID-19, proto neanalyzují případy, kdy videa bez hashtagů sdílejí dezinformace nebo škodlivý obsah. Kvůli tomuto omezení nezkoumá odborný článek, zda a jak se u videí bez hashtagů používají varovné štítky. Za třetí, protože TikTok neposkytuje žádný způsob, jak sbírat náhodné nebo reprezentativní vzorky z platformy, publikace není schopna posoudit reprezentativnost výše zmíněného souboru dat a posoudit, zda výsledky (zejména kvantitativní výsledky) zobecňují na celou platformu Tik-Tok.

Přesto tvrdí, že pro tuto studii může shromážděná datová sada, navzdory svým předsudkům a omezením, objasnit, jak se na TikTok používají varovné štítky. Kvalitativní analýza je založena na kódování malého počtu videí , přičemž se zaměřuje pouze na anglicky mluvící videa související s COVID-19. Kvůli tomuto omezení nelze posoudit používání varovných štítků ve více zemích. Studie demonstruje potřebu vyvinout přesnější systémy publikování, zejména na platformě, jako je TikTok, která je extrémně populární mezi mladšími lidmi.

I naše vláda se pokusila v lednu 2021 využít sociální síť k vyvracení dezinformací ohledně onemocnění COVID-19. Propagace se ujali přední „influenceři“ české scény Anna Šulcová a Jakub Gulab. Ve videích se objevili například epidemiolog Petr Smejkal, imunolog Zdeněk Hel, Roman Prymula nebo tehdejší ministr zdravotnictví Jan Blatný. Stát na propagaci uvolnil 500 000Kč. Nicméně pokus skončil fiaskem a kampaň v podstatě skončila dříve, než pořádně začala.

Položme si tedy otázku. Lze tedy Tik Tok využívat seriózně?

O autorech

Chen Ling je PhD. kandidátkou na katedře počítačového inženýrství na Bostonské univerzitě . Její výzkum se zaměřuje na kybernetickou bezpečnost a internetová měření. Její práce byly publikovány na předních místech HCI, bezpečnosti, webu a široce jsou odkazovány v médiích.

Krishna P. Gummadi je v současnosti vedoucím skupiny Networked Systems Research Group, Max Planck Institute for Software Systems (MPI-SWS), Saarbrucken, Německo. Mezi jeho současné výzkumné zájmy patří posilování spravedlnosti, odpovědnosti, transparentnosti a vysvětlitelnosti automatizovaných rozhodovacích systémů (zejména založených na datech a učení).

Savvas Zannettou je odborným asistentem na fakultě technologie, politiky a managementu (TPM) na TU Delft. Je také přidruženým výzkumným pracovníkem Institutu Maxe Plancka pro informatiku (MPI-INF) a hlavním členem Mezinárodní laboratoře pro výzkum řízených daty pro pokročilé modelování a analýzu (iDrama Lab).

Zdroj:

https://ojs.aaai.org/index.php/ICWSM/article/view/22168

Sociální sítě a jejich význam pro cestovní ruch

Fotografie od Pixabay na Pexels.com

Žijeme v době internetu…

Asi málokdo z nás si umí představit život bez tohoto vynálezu, který je tak typický pro globalizaci. Je součástí našeho každodenního života. Internet však není pouze zdroj informací. Stále více slouží ke komunikaci mezi uživateli. Virtuální způsob života vstupuje do našeho podvědomí. A právě sociální sítě tvoří fenomén, který kdo nepoužívá, jako by neexistoval.

S trochou nadsázky se dá říct, že díky sociálním sítím můžeme procestovat celý svět a zjistit si veškeré potřebné informace k tomu, abychom mohli strávit ideální dovolenou. Sdílíme zde zážitky a bezprostřední pocity, které může vidět kdokoliv, kdekoliv a kdykoliv na světě. Můžeme zde najít recenze, které nám mohou pomoci při výběru té správné destinace čí místa pobytu. Je ale vše tak jednoduché a růžové? Mají ale sociální sítě jen kladné stránky?

Facebook, Instagram, YouTube a Twitter. Nejenom zde jsou „vlivní“ lidé schopni svým obsahem zasáhnout a ovlivnit obrovskou masu lidí. V poslední době už tato skutečnost není pouze záležitostí mladých lidí. Marketing se začíná přesouvat z tradičních platforem na sociální sítě. Zde je momentálně největší potenciál k získání nových zákazníků.

Facebook

Pokud se v dnešní době tvrdí, že angličtina je nutný základ všeho, tak totéž platí o Facebooku. Díky Facebooku můžete budovat značku, sledovat návštěvnost, dopisovat si se zákazníky nebo rovnou prodávat. Hlavní je zaujmout cílovou skupinu. Nicméně Facebook už není v dnešní době dominující sociální sítí a přebíjí ho jiní. Přidanou hodnotu zde momentálně už nevidím a v budoucnu se podíl aktivních uživatelů dle mého názoru bude spíše snižovat.

Youtube

YouTube využívá 2 miliardy lidí. Jde ale pouze o lidi, kteří se alespoň jednou za měsíc zde přihlásili ke svému účtu. Stále existuje řada lidí, kteří se dívají anonymně, tedy bez přihlášení. Tato statistika uživatelů YouTube může mít pro obchodníky v roce 2023 obrovskou hodnotu. Když se téměř 2 miliardy uživatelů každý měsíc přihlašují ke sledování videí na YouTube, existuje aktivní trh, na který mají marketingoví pracovníci potenciál. Celá služba je ekonomicky postavena na reklamě, kterou server zobrazuje spolu s prohlíženým videem. Navíc téměř 80 % uživatelů internetu uvádí, že má účet na YouTube. Není žádným tajemstvím, že YouTube je neustále rostoucí platforma sociálních médií, ale k jejímu úspěchu dnes přispělo mnoho důvodů.

Jedním z hlavních důvodů, proč si YouTube dokáže udržet své dominantní místo v tomto odvětví, je jeho přístupnost. Díky YouTube je tak snadné začít a sdílet svůj obsah s velkým publikem. Jednoduchost, s jakou mohou lidé začít na YouTube, nesmírně přispěla k přilákání milionů tvůrců obsahu po celém světě. Ve skutečnosti jej téměř 80 % obchodníků považuje za nejúčinnější platformu pro video marketing. Reklamám na YouTube se dostává větší pozornosti od diváků než televizním reklamám. Lidé sledují miliardu hodin videí na YouTube a generují miliardy zhlédnutí.

YouTube je často pro svůj obrovský dosah využíván turistickými destinacemi a agenturami. Cílové destinace si zde udělají reklamu a lákají všemi možnými prostředky k návštěvě určitého místa nebo určitých míst. Propagační videa jsou nezbytnou součástí všech ubytovacích a stravovacích zařízení. Například si můžeme prohlédnout pokoj, ještě před samotnou rezervací. Hlavním účelem je vtáhnout a nalákat zákazníka. Pokud je pak navíc video kvalitně zpracované, má potenciál rozšířit se po celém světě. Samotní uživatelé se pak mohou orientovat a hodnotit na základě počtu odběratelů nebo počtu zhlédnutí dané agentury nebo podniku.

Instagram

Nyní se dostáváme k momentálně nejvlivnější sociální sítí směrem k cestovnímu ruchu. Instagram je americká služba sociálních sítí pro sdílení fotografií a videí. Je vlastněn společností Facebook, Inc. Založen byl v roce 2010 a původně byl určen pouze pro uživatele iOS. Až v roce 2012 se začíná zpřístupňovat ostatním uživatelům. Aplikace umožnuje nahrávat média, která lze upravovat pomocí filtrů a uspořádat pomocí hashtagů a geografických oblastí.

V polovině roku 2018 dosáhl Instagram 1 miliardy aktivních uživatelů měsíčně. Platformu denně využívá více než 500 milionů aktivních uživatelů. Od této chvíle je tato aplikace jednou z nejpopulárnějších sociálních sítí po celém světě. Ještě v roce 2013 měl Instagram 130 milionu aktivních uživatelů měsíčně. Během posledních 7 let téměř zdesetinásobil počet aktivních uživatelů za jeden měsíc. I to svědčí o jeho momentální nadvládě. A je velmi možné, že v blízké době bude nejpoužívanější sociální sítí světa.

I v České republice je nejdynamičtější sociální sítí. Počet tuzemských
uživatelů šplhá až ke 3 milionům. 71 % aktivních uživatelů měsíčně v
aplikaci Instagram je mladších 35 let. Průměrný příspěvek na Instagramu obsahuje až 10,7 hashtagů. Firmy mají skvělou příležitost využít Instagram k marketingu na sociálních médiích, a to poměrně s malými vynaloženými výdaji.

Trend vlivných lidí, kteří publikují sponzorovaný obsah na Instagramu, nadále roste. V průběhu let 2018 a 2019 vzrostl počet ovlivňovatelů Instagramu pomocí hashtagu #ad o 133 procent. V roce 2016 spustil Instagram takzvané své „stories“. Funkce umožňuje uživatelům sdílet videa a obrázky po dobu 24 hodin, tedy jde o jakési dočasné sdílení. Službu si okamžitě každý zamiloval a „převálcoval“ v tomto ohledu svou konkurenci.

Lidé mohou sdílet každodenní aktivity a důležité okamžiky svého života. Funkce je také dobrá pro placenou reklamu. Nabízí platformu pro různé typy vytváření obsahu, jako jsou fotografie, videa, živá videa, příběhy a také aplikace IGTV.

Dle nedávných výzkumů až 50 % uživatelů spoléhá na tuto aplikaci v souvislostis vyhledáním nové destinace pro cestování. Okolo 35 % uživatelů doufá, že na Instagramu objeví nové místo. Například můžeme zadat hashtag #praha a uvidíme uživatele, kteří se v tomto městě vyfotili a sdíleli nějaký zážitek z konkrétního místa dále. Člověk si tak může naplánovat, které památky vidět nebo například jakou restauraci navštívit. Příspěvky s lokací zvyšují pozornost až o 80 %.

Travel influenceři

Influencer je v českém překladu „ovlivnitel“. Často se ale tento výraz nepřekládá. Můžeme tak označit kteroukoliv slavnou osobnost, kterou sleduje spousta lidí. Často dokáže zaujmout a přesvědčit lidi, aby ho nadále sledovali. Influenceři pak produkt nebo místo zmíní ve svých příspěvcích. Nastavují trendy a jsou v pravidelném kontaktu se svými příznivci. Často pořádají živá vysílání nebo různé soutěže. Jestli jde o placené spolupráce, ať už přímo či nepřímo, měly by být příspěvky označené jako marketing nebo reklama. Důležité je vybudovat si pocit důvěry a vytvořit kvalitní a pravdivý obsah. Témeatem obsahu může být cela řada společenských otázek. Například móda, jídlo nebo cestování. Nejčastěji se vyskytují na Facebooku, YouTube nebo Instagramu.

Až 50 % evropských spotřebitelů se obrací na doporučení přes sociální sítě. Travel influenceří nemají primárně zacílit na okamžité zvýšení prodejů. Cílem je dlouhodobá perspektiva budovaní image. Následkem toho se posléze vykrystalizuje zvýšení prodeje. Jedním z důvodů, proč jsou tito influenceří tolik žádaní je ten, že je to prostě a jednoduše „in”. Lidé mají zájem o originální fotky, autentický obsah nebo zprostředkovaný zážitek v přímém přenosu.

Tento nový trend spojuje příjemné s užitečným. Lidé dělají, co mají rádi a můžou si za to ještě vydělat peníze. V době sociálních médií jsou trendy cestovního ruchu stále více formovány vlivnými osobami v cestovním prostoru. Vzhledem k tomu, že kanály sociálních médií jsou primárním zdrojem inspirace pro mnoho možností cestování, milovaní influenceři dominují těmto zdrojům prostřednictvím vizuálně lákavého a pro spotřebitele přátelského obsahu.

Celkový dopad sociálních sítí na společnost

Sociální sítě nám zcela jistě usnadňují život. Nejsou už pouze záležitostí mladé generace a součástí zábavy. Staly se marketingovým prostředkem a důležitou součástí obchodní strategie. Podnikatelé zde přímo nebo nepřímo skrze různé influencery propagují své produkty, či případně služby. Možností, jak se případně dostat k zákazníkovi je nepřeberné množství. Například pořady na YouTube, živá vysílání nebo „stories“ na Instagramu. Sociální sítě pak především propojují, informují a tvoří obsah. Lidé si nejvíce cení rychlé komunikace s přáteli. Najdeme zde aktuality z celého světa.

V souvislosti s cestovním ruchem se v poslední době stále více skloňují. Motivují a inspirují k cestám a cestování obecně. Člověk pociťuje díky nejrůznějším příspěvkům touhu ochutnat místní jídlo nebo setkat se s místními obyvateli. Díky sociálním sítím si můžeme uchovávat zážitky z cest a sdílet je pro ostatní. Ty pak mohou sloužit jako doporučení pro ostatní uživatele. Reklama není tolik nákladnou záležitosti. Stává se efektivní a přesně cílenou. Je celkem jednoduché zjistit úspěšnost zvolené strategie. Existuje celá řada ukazatelů. Umožňují sledovat konkurenci a přizpůsobit se novým trendům. Sociální sítě už jsou dnes běžnou součástí cestovních kanceláří, leteckých společností a agentur propagující dané lokality. Je ale zodpovědné hledat pouze jednu stranu mince? Sociální sítě mají i spousty negativních aspektů.

Jako jedno z největší nebezpečích vnímám vybudování si závislosti na sociálních sítích. Lidé žijí v jakési virtuální bublině a už ani neví, jak vypadá skutečný svět. Oblíbenost se zde měří podle „lajků“, sledovatelů a podobných faktorů. Máme nutkání věřit všemu, co se objeví někde na síti. Věci si neověřujeme a sdílíme dál. Dezinformace pak putují po celém světě. Když jsme ve společnosti lidí, tak často používáme mobil k odepsání a zanedbáváme osobní komunikaci. Přidáváme si lidí, které jsme v životě neviděli. S tím souvisí další riziko falešné identity. Ačkoliv už existují mechanism k ověření identity, stále toto riziko hrozí zejména pro dětí a mladistvé. Poskytujeme citlivá a soukromá data. Hrozí únik dat a jejich zneužití.

Matouš Sova

Kdy už je pro nás kyberšikana příliš?

Kyberšikana je fenomén, se kterým se setkává stále větší procento uživatelů sociálních sítí. Právě rozvoj těchto médií a téměř neomezený přístup k internetu zapříčinil, že procento výskytu kyberšikany se stále zvyšuje. Být terčem útoků na internetu je velmi nepříjemné a v mnohých případech je i horší, než “klasická šikana”. Je to především z toho důvodu, že ti, kteří jsou šikanování mohou zažívat šikanu nejen např. ve škole nebo v práci, ale kdekoli, protože kvůli pokrytí internetem, zastihne agresor svou oběť kdykoli a kdekoli. Dalším důvodem, kterým se také zabývá výzkum autorů je ale to, že oběť kyberšikany nemá tolik zastání. Pokud jsme totiž svědky klasické šikany, je velmi pravděpodobné, že se oběti někdo zastane. Dále je také kyberšikana horší v tom, že sám iniciátor šikany nevidí emoce šikanovaného a ani si kolikrát nemusí uvědomovat, jak moc oběť zasáhli a často si asi neuvědomují, že někoho šikanují.
Výzkum se zaměřil na to, kdy už jsou přihlížející šikany ochotni oběti pomoci a do kyberšikany zasáhnout. 

Výzkum
Autoři se rozhodli provést kvalitativní výzkum. Upozorňují hned na tři nedostatky, které lze pozorovat v jiných výzkumech na toto téma, a to konkrétně:

1) většina scénářů neposkytuje žádný kontext k incidentu kyberšikany, představuje pouze samotný akt spáchání.

2) Ve fiktivních scénářích chybí charakteristiky aktérů, např. jejich jména, obrázky apod. 

3) Smyšlené situace se nezakládaly na výsledcích kvalitativních výzkumů, tudíž působily nerealisticky.

V rámci toho výzkumu tak autoři vytvořili fiktivní postavy a na rozdíl od předchozích výzkumů na toto téma k nim vytvořili i jakýsi medailon, který oběť kyberšikany i agresora představil. Zároveň také nastínili momentální životní situaci oběti i agresora a okolnosti, které ke kyberšikaně vedly. Autoři také zaujali stanovisko, dle kterého si myslí, že míra závažnosti kyberšikany velmi úzce souvisí s ochotou a rozhodnutím přihlížejících pomoci. Dle nich totiž mají přihlížející často tendence obviňovat samotnou oběť, protože si podle nich za kyberšikanu může sama. Čím závažnější je ovšem kyberšikana, tím spíše tato viktimizace oběti klesá a ostatní jsou odhodlanější mu pomoci. Scénáře pak zvolili na základě kvalitativního výzkumu, který odhaloval, za jakých situací je nejčastěji viktimizována oběť kyberšikany. Kyberšikana, která obsahuje nadávky i výhružky tak bude přihlížejícími považována za závažnější, než pokud se objeví pouze výhružky. 

Victim blaming 

Obviňování oběti kyberšikany je velmi častým jevem. Vzhledem k tomu, že během kyberšikany nejsou přihlížející ve fyzickém kontaktu s obětí a agresorem, snižuje se jejich sociální kontrola (Brody & Vangelisti, 2016). To  má za následek to, že přihlížející pociťují menší vnější tlak, aby zasáhli, a je proto pravděpodobnější, že ustoupí (údajným) ospravedlněním a zůstanou pasivní. Jedním z takových odůvodnění je popřít, že oběť je skutečně obětí. K tomu dochází, když přihlížející přisuzují (alespoň částečnou) vinu za incident oběti (Bandura, 1990). Toto chování lze posoudit jako aspekt morální neangažovanosti, mezi kterou kromě victim blaming můžeme zařadit i  zkreslování si možných důsledků. Čím závažnější je incident, tím silněji bude průměrný přihlížející hodnotit nepomáhání jako nehumánní. V důsledku toho by měl být zásah přihlížejících pravděpodobnější (Song & Oh, 2018; Thornberg & Jungert, 2013). Autoři se ovšem vzhledem k obsáhlosti zaměřují pouze na jednu složku, a to victim blaming.

Kvalitativní studie ukázaly, že obviňování obětí je ve výsledku klíčovou složkou morálního neangažovanosti (DeSmet et al., 2014; Price et al., 2014), a experimentální výzkum spojil obviňování obětí s nižšími úmysly pomoci oběti. Teorie spravedlivého světa totiž předpokládá, že na základě sebeochranných potřeb lidé věří, že svět je spravedlivé místo a že každý je zodpovědný za to, co se mu děje. To je důvodem, proč obviňují oběť z toho, že byla provokativní nebo asertivní, a zaslouží si to, co se jí děje. Protože vědci identifikovali připisování viny oběti jako důvod zdržení se podpory oběti (Holfeld, 2014; Schacter et al., 2016; Weber et al., 2013, 2018), předpokládají autoři následující: 

H2a: Incident obsahující pouze urážky (ve srovnání s urážkami a výhrůžkami) povede k vyšší míře obviňování obětí 

H2b: Přihlížející budou méně ochotni pomoci oběti incidentu obsahujícího pouze urážky (a žádné hrozby), protože incident vyhodnotí jako méně závažný. 

Metoda

Autoři v květnu 2015 provedli dvou skupinový online experiment, aby ověřili své hypotézy. Pomocí online dotazníku, distribuovaného pomocí facebooku a e-mailu,  získali 284 odpovědí. Z 284 účastníků odpovědělo 240 na každou otázku v dotazníku a tito respondenti představovali základ pro analýzu. Vzorek obsahoval 62 % žen, 36 % mužů a 3 % účastníků neuvedla své pohlaví. Průměrný věk byl 21.3 a 76 % účastníků studovalo vyšší stupeň vzdělání. Pokud jde o kyberšikanu, 65 % účastníků vzorku uvedlo, že se alespoň jednou v životě setkali s kyberšikanu. Většina účastníků našeho vzorku tedy mohla čerpat z předchozích zkušeností jako přihlížející. Celkem 31 % se stalo obětí online šikany a 11 % uvedlo, že alespoň jednou v životě šikanovalo někoho jiného v rámci online prostředí. Účastníkům byly představeny různé typy incidentu kyberšikany (pouze urážky vs. hrozby a urážky). Rozdělení vzorku bylo mírně nerovnoměrné (pouze urážky: n= 114; urážky a vyhrožování: n= 126).

Na začátku dotazníku byli účastníci vystaveni fiktivnímu incidentu kyberšikany, přičemž závažnost incidentu byla nezávislou proměnnou. Autoři vytvořili scénář kyberšikany, který zahrnoval identifikaci oběti (fiktivní) a představili kontext údajných motivů pachatelů, aby posílili vnější validitu. Protože bylo cílem otestovat, zda závažnost incidentů kyberšikany může ovlivnit obviňování obětí, vytvořili scénář, který podle předchozího výzkumu pravděpodobně obviňování obětí vyvolá. Pro oběť zvolili jméno Thomas protože Weber a kolegové (2018) zjistili, že zejména mužské oběti kyberšikany jsou vystaveny riziku obviňování. Následně byla uvedena informace ohledně nedostatečné hygieně oběti. 

Takto vypadal scénář:
Thomas nebyl mezi spolužáky příliš oblíbený a často si dělali legraci z jeho osobní hygieny. Poté, co Thomas několik dní nosil stejné tričko, začali ho jeho spolužáci obtěžovat tím, že mu na zeď na Facebooku psali posměšné zprávy. Poté, co účastníky studie seznámili s těmito základními informacemi, ukázali jim fiktivní facebookový profil, který obsahoval pět komentářů od Thomasových údajných spolužáků (čtyři chlapci a jedna dívka). V jedné verzi tohoto scénáře (méně závažné) zanechávali tyrani komentáře obsahující urážky a žádali Thomase, aby si vyměnil tričko. Ve druhé verzi (závažnější) byly tyto urážlivé komentáře rozšířeny o výhrůžky Thomasovi (např. „Sprcha už nepomáhá. Měl bys radši zemřít!“). 

Vzhledem k online prostředí, neměla oběť možnost vědět, kdo a kolik lidí incident sledovalo. Dále mohli přihlížející vidět pouze samotný útok, ale neviděli Thomasovu reakci na něj. Tyto specifické rysy online viktimizace vytvářejí nejednoznačnou situaci pro vnímání, hodnocení a interpretaci samotného incidentu i vlastní ochotu zasáhnout. Poté byli vystaveni incidentu kyberšikany, požádali účastníky, aby zhodnotili závažnost incidentu, jejich tendenci obviňovat oběť a zda by byli ochotni oběti pomoci.

Výsledky

Účastníci obou variant vyhodnotili incident jako relativně závažný, v případě pouhých urážek bylo ovšem hodnocení závažnosti nižší než pokud scénář obsahoval i výhružky. Tendence obviňovat oběť byla srovnatelně nízká v obou scénářích a nebyly zjištěny žádné významné rozdíly. Totéž platilo také pro ochotu účastníků pomoci oběti. Korelace mezi proměnnými vykazovaly srovnatelný vzorec pro oba scénáře. Deskriptivní analýzy ukázaly, že vnímaná závažnost účastníků představovala klíčovou proměnnou ve vztahu mezi závažností incidentu, obviňováním oběti a ochotou pomoci.

Autoři ke konci výzkumu ovšem uvádí i několik nedostatků. Jedním z nich je například ten, že výzkum probíhal především mezi studenty vysoké školy, ale kyberšikana převládá mezi méně vzdělanými vrstvami (Walrave & Heirman, 2011). Dále také to, že znalost důsledků kyberšikany může vést k vyšší citlivosti vůči zdánlivě méně závažným incidentům. To platí pro účastníky výzkumu, kteří v minulosti byli svědky nebo obětí kyberšikany.  

Závěr 

Obecně je tak třeba říci, že by měla být věnována větší pozornost i zdánlivě nepatrným projevům kyberšikany. Považovat urážky za ne zcela vážné je chybné a měl by být kladen větší důraz na osvětu dopadů kyberšikany na psychiku. 

Kulíková Tereza

Instagram jako prostor pro kultivaci komunity a přemýšlení o tělesné stránce

Instagram, sociální síť, která je známá svým zaměřením na vizuální stránku, je plná autorek obsahu, které se specializují na fitness, jógu, pilates nebo jakoukoliv jinou pohybovou aktivitu. Tyto uživatelky prezentují své způsoby cvičení, motivují ostatní a nabízejí různé tipy, jak se udržet ve formě a pečovat o své tělo. Existují také tvůrkyně obsahu, které i přes to, že se prezentují svým fyzickým vzhledem a cvičebními návyky, se nebojí ukázat své nedokonalosti. Takové uživatelky ukazují své tělo v jeho přirozené formě s vráskami, tělesným ochlupením nebo nedokonalostmi, které by jinak byly zakryté a retušované. Tento otevřený přítup ukazuje a snaží se propagovat přirozeně vypadající těla a zdravý vztah k němu.

Zdroj: blogilates

Tímto tématem se zabývá článek „A feminist embodied ethics of social media use: Corporeal vulnerability and relational care practices,“ který napsaly autorky Kim Toffoletti, Holly Thorpe, Rebecca Olive, Adele Pavlidids a Claire Moran. Článek se zaměřuje na praktiky péče o komunitu spojené s vytvářením obsahu na sociální sítě, který je orientován na tělesnou stránku. Výzkum zkoumá etické chování sociálních aktérek, tedy autorek obsahu, a jejich pokusy o zlepšení kolektivních zkušeností žen v souvislosti s používáním sociální sítě Instagram za účely fyzických aktivit, tj. fitness nebo jiných cvičících technik. Ta může zahrnovat sdílení neupravených snímků sebe samotné, neodsuzování těl ostatních, zvyšování povědomí nebo podporu ostatních.

Článek začíná nastíněním teoretického rámce feministické etiky, která zdůrazňuje propojenost těla a sociálních vztahů. Autorky tvrdí, že tento rámec lze aplikovat na používání sociálních médií, které často zahrnuje sdílení osobních informací a vytváření sociálních vazeb. Podle Butler, z jejichž konceptu tělesné zranitelnosti autorky výzkumu vycházejí, jsou těla vždy zranitelná vůči zranění, nemoci a smrti a tato zranitelnost není rovnoměrně rozložena mezi různá těla. Některá těla jsou zranitelnější než jiná v důsledku sociálních a politických faktorů, jako je chudoba, diskriminace a útlak.

Výzkum

Autorky článku provedly kvalitativní výzkum, který se soustředil na 12 australských žen, které využívají Instagram za účelem prezentace cvičení. Některé z nich měly větší počet followerů a daly by se požadovat na mikro-influencerky a některé pouze pár stovek, tudíž jejich profily jsou spíše osobní. Autorky výzkumu provedly s těmito tvůrkyněmi obsahu osobní polostrukturované rozhovory. Následně analyzovaly jejich obsah na Instagramu, aby pochopily, jakým způsobem používají sociální síť jako součást svého společenského života. Během rozhovorů se účastnic ptaly na jejich zvyklosti, postupy a motivaci ke sdílení fyzické aktivity na Instagramu, na vnímání vlastního těla a těla ostatních, na jejich rozhodování při zveřejňování obsahu, na to, jak se zapojují do komunikace s ostatními uživateli, na to, co se jim na této platformě líbí, a na aspekty, které je znepokojují. Účastnice se v průběhu rozhovoru odkazovaly na své účty na Instagramu, identifikovaly a sdílely příspěvky, interakce, události a zdroje. Tento proces „sdíleného hledání“ umožnil účastnicím zvýraznit určitý obsah, aby tazatelkám daly své odpovědi do širokého kontextu. Např. účastnice pojmenovaná pro potřeby výzkumu jako Jamie sdílela: „Nesleduji nikoho, kdo tam je (na Instagramu, pozn. autorky), aby vypadal dobře. Vím, jaký to může mít vliv, protože kdysi jsem se dívala na lidi a říkala si: „Sakra, já nevypadám takhle, proto je se mnou něco špatně,“ nebo účastnice Laura: „Chci, abych to byla já. Chci, aby ukazovala, kdo jsem. Nechci být upravená. Nechci být vnímána jako falešná nebo si dávat na sebe filtr jen kvůli sociálním médiím, protože nakonec to, co dávám na sociální média, jsem já a lidé, se kterými se potenciálně snažím navázat kontakt – jsou to moji přátelé. Jsou to vlastně moji přátelé mimo obrazovku. Takže pokud budu potenciálně lhát na obrazovce, znamená to, že jim budu lhát i osobně? Říkám si, že ne.“ Účastnice zdůrazňovaly, že je důležité, aby fotografie jejich těl zůstaly „skutečné,“ a tím přijaly svou tělesnou zranitelnost, tedy vše, co společnost považuje za nedokonalé. Například účastnice Fiona otevřeně hovořila o problémech s tělesnou vizáží a duševním zdravím a svůj účet na Instagramu vnímala jako osobně-politický akt proměny negativního vnímání svého těla, který charakterizovala jako probíhající proces praktikovaný prostřednictvím svých online aktivit.

Prostřednictvím procesu analýzy identifikovaly autorky formy péče, které ženy na Instagramu uplatňovaly:

1.         Sdílení svých neupravených a nedokonalých snímků;

2.         Vyhýbání se posuzování a zkoumání těl jiných žen;

3.         Zvyšování povědomí o problematice tělesného vzhledu a duševního zdraví;

4.         Podpora ostatních.

Výsledek výzkumu 

Výsledkem výzkumu je pohled „za oponu“ těchto uživatelek a jak ony o svém obsahu na Instagramu přemýšlejí. V rámci svého působení na Instagramu jednaly nad rámec osobní zodpovědnosti, tedy v rámci zodpovědnosti kolektivní. Prostřednictvím svého obsahu pracují na kultivaci společenských vztahů tím, že ukazují a sdílí zranitelnost ohledně fyzické stránky těl. Všechny účastnice výzkumu si byly vědomy o tělesných obavách žen a kritiky, která se s tím pojí.

O autorkách

Autorky výzkumu jsou vědecké pracovnice na různých pozicích působící na univerzitách v Austrálii a na Novém Zélandu. Věnují se feministickým mediálním studiím, tělesnu, (rekreačním) sportům a sociálním médiím.

Zdroj: TOFFOLLETI, Kim, Holly THORPE, Rebecca OLIVE, Adele PAVLIDIS a Claire MORAN, 2023. A feminist embodied ethics of social media use. New Media & Society [online]. 1-19 [cit. 2023-04-30]. Dostupné z: doi:10.1177/14614448231171560

Autorka: Kristýna Michálková

„Podivně uspokojivá“ videa, která uchvátila nejen děti

„Desetiminutové video s opakujícími se scénami obsahu, jako je zdobení dortu, označené jako relaxační a sestříhané s instrumentální hudbou.“ Tak označují archetyp videí žánru Oddly Satisfying Bjørn Nansen a Jessica Balanzategui ve svém článku s názvem „Visual tactility: ‘Oddly satisfying’ videos, sensory genres and ambiguities in children’s YouTube“. Co to ale ony podivně uspokojivá videa jsou a jak tento žánr vznikl? A komu je určen?

V roce 2013 byl na Redditu vytvořen subreddit s názvem Oddly Satisfying, ve kterém uživatelé začali zveřejňovat videa a GIFy, které byly „podivně uspokojivá“, později se videa začala objevovat také na sociálních sítích YouTube a Instagram. Právě na YouTube tato videa začala formovat žánr, který se stal přitažlivým zejména pro dětské diváky. Současně se vyvíjel další žánr, a to ASMR (autonomní senzorická meridiánová reakce), kdy Oddly Satisfying žánr má být jeho odnoží. ASMR videa jsou na YouTube populární přinejmenším od roku 2008. Při sledování diváci zažívají pocity jako chvění, mravenčení, mrazení a dochází k hovorově označovanému pocitu tzv. „braingasmu“. K těmto pocitům dochází při manipulaci s různými objekty a materiály, jako je sliz, krájení mýdla, česání vlasů, ale také šeptání a poklepávání na mikrofon. Tak jako u ASMR videí dochází k smyslovému spojení, podobně je tomu i u Oddly Satisfying žánru, kdy diváci prostřednictvím vizuálních a zvukových vjemů pociťuji dimenzi materiálnosti předmětu a dochází ke zprostředkovanému dotyku tedy k tzv. vizuální taktilitě (hmatovosti). Toto smyslové potěšení je zdánlivě nečekané a nevysvětlitelné, proto název „podivně uspokojivá“.

Nansen a Balanzategui zkoumali Oddly Satisfying videa v rámci třech časových obdobích – před rokem 2016 (zahrnují roky 2014 a 2015), před rokem 2018 ( zahrnují roky 2015 a 2017) a před rokem 2020 (zahrnují roky 2018 a 2019). Zaměřili se na charakteristiku videí, jejich obsahy a smyslové kvality.

Charakteristika videí

První Oddly Satisfying videa byla krátká, s postupem času však začaly vznikat kompilace videí a účty, které se věnovaly tomuto žánru. Prvním z kanálů, které začaly termín Oddly Satisfying používat, byl BuzzFeedVideo, kteří tvořili seznamy nejuspokojivějších činností a předmětů. Na tvorbě videí se začali podílet známější youtubeři a vznikaly reakce na kompilace. Videa se začala jednoduše kategorizovat jako zábavná a ustálila se délka 10 minut. V názvech se často objevují výrazy pro relaxaci a uklidnění.

Obsahy videí

Kompilace jsou často věnované určitým tématům jako je vaření, příroda nebo průmyslová výroba. Podobný vizuální styl videí a smyslová estetika založená na opakování podobných typů materiálů a zvukových a hmatových kvalit začaly definovat žánr Oddly Satisfying. A tak často používané materiály, například sliz nebo kinetický písek, začaly fungovat jako subžánry. Autoři studie rozdělili nejčastěji vyskytující se témata do pěti kategorií, kdy jsou materiály a témata ve videích spojená s výrobou (tiskařské lisy, 3D tisk, strojní řezání, …), vařením (pečení chleba, výroba těsta, krájení, výroba vaflí, …), přírodou (laviny, déšť, listí, …), animací (kaligrafie, malování geometrických obrazců, záznam videohry, …) a náhodnými předměty každodenního života (bublinková fólie, foukání bublin, otevírání balíčků, synchronizovaný tanec, …).

Smyslové kvality

Co se týče zvukových prvků, ze začátku byl dominantní zvuk prostředí nahrávky, včetně zvuků spojených s materiály, mluvení lidí v pozadí nebo šepot v popředí jako je tomu u ASMR videí. Po roce 2018 se však začala používat doprovodná elektronická nebo instrumentální hudba, která navazuje na hudební trendy v dětských médiích. Hmatové kvality se soustředí na formy lidské manipulace, pocit přesnosti nebo hypnotický efekt. Akce ve videích je opakovaná, používané materiály a věci musí být materiálně přesvědčivé, aby vyvolaly fyzický pocit a smyslově diváka uspokojily, a bývají často barevné.

Problematika žánru

Jak již bylo zmíněno, častými diváky Oddly Satisfying videí jsou děti. Je ale tento žánr určen přímo jim? Ne tak docela. Vraťme se k na začátku zmiňovaným ASMR videím. Hlavním znakem ASMR jsou afektivní a fyziologické prožitky. Samotné často se vyskytující šeptání do mikrofonu může vyvolávat určitou míru intimity, blízkosti a erotického podtextu. Ač se v ASMR komunitě odmítá spojování tohoto žánru se sexualitou, třetím nejoblíbenějším tématem v komentářích pod videi je právě sexuální vzrušení. Tato kontroverze žánru nepomáhá v definování cílové skupiny samotného Oddly Satisfying, kdy zejména v jeho počátcích se ve videích mnohdy vyskytovaly prvky právě typické pro ASMR. Tvůrce v Oddly Satisfying videích často manipuluje s určitým materiálem, jež bývá atraktivním pro děti, jako je barevný sliz nebo kinetický písek, a je vyobrazována oblíbená dětská činnost, nejčastěji spojovaná s hrou. Navíc samotné pohyby rukou a manipulace s materiálem také podporují zájem dětí, neboť odkazují na rozvíjení jemné motoriky. Ovšem cílem těchto videí není děti učit, nýbrž mají diváka smyslově uspokojit. Přesto obsahy související s kulturou dětských her a jejich oblíbenost u dětí naznačují, že by je měl YouTube označit jako videa zaměřená na děti, alespoň podle dohody s Federální obchodní komisí.

Nejednoznačnost obsahu, umocněná i prolínáním s obsahem ASMR, vytváří žánr, který se nachází v šedé zóně mezi obsahem určeným pro děti a dospělým, a přestože diváci nejsou pouze děti, je to právě dětská většina, která videa sleduje. YouTube tak narušuje potenciální hranice mezi obsahem zaměřeným na děti a dospělé, jak známe z tradičních médií, například televize, kde je žánr pro děti odlišován formou, způsobem distribuce, produkcí a jeho regulací. Navíc algoritmicky řízené zobrazování a doporučování mimo jiné proměňují přístup dětí k obsahu.

O autorech

Bjørn Nansen je výzkumníkem v oblasti digitálních médií a v současnosti působí na Melbournské univerzitě. Zajímá se o technologické inovace, digitální mediální odvětví a kulturní praktiky používaní médií v každodenním a rodinném životě. Jeho současné projekty zkoumají dětské tvůrce na YouTube, digitální memorializaci a technologie sledování spánku.

Jessica Balanzategui je docentkou na RMIT univerzitě. Ve svém výzkumu se zaměřuje zejména na žánry pro děti a osvětluje, jak žánr, vyprávění příběhů a estetika fungují v digitálních kulturách. Současně zkoumá dopady technologických a kulturních změn na publikum.

Zdroj:

Nansen, B., & Balanzategui, J. (2022). Visual tactility: ‘Oddly satisfying’ videos, sensory genres and ambiguities in children’s YouTube. Convergence, 28(6), 1555–1576. https://doi.org/10.1177/13548565221105196

Vendula Tichá

Vnímání autenticity na sociálních sítích

V posledních letech se sociální média stala nedílnou součástí našich životů. Používáme je ke komunikaci s přáteli a rodinou, ke sledování novinek a aktuálních událostí, a dokonce i k budování své osobní značky. S tím, jak se sociální média stávají všudypřítomnějšími, však roste význam otázky autenticity.

Text s názvem Authenticity and Social Media od autorů Wenli Wang a Roberta J. Skovira se právě tímto tématem zabývá více do hloubky, konkrétně zkoumá vztah autenticity a sociálních sítí. Celý článek odkazuje především na již existující texty vypracované na toto téma, především na text Theory of Quality a rozšiřuje rámec textu “Real vs. Virtual: A Theoretical Framework for Assessing the Role of Authenticity in Visitor Interactions with Museum Technologies” od Palluda and Strauba z roku 2007. Celý článek se zabývá, jakým způsobem technologie může zprostředkovat interakci mezi skutečným já a používáním technologie.

Definice pojmu autenticita a digitální média
Abychom nejdříve pochopili spojitost autenticity a sociálních sítí, je třeba si definovat samostatné pojmy. V definici autenticity se Wang a Skovir odkazují na filozofy, v tomto případě na Sartra a jeho formulaci: “…svobodně se rozhodnout bez racionalizace nebo předstírání, že vás někdo nebo něco přimělo rozhodnout se tak, jak jste se rozhodli, a plně přijmout důsledky svých rozhodnutí”. Jak už zmiňuji, autenticitou jako přístupem k životu a existenci se zabývalo mnoho filozofů již v minulosti a autenticitu jako takovou můžeme brát v potaz i v přístupu v běžném životě. 

Oproti tomu autoři textu zmiňují neprostudované obzory autenticity spojenou s informačními systémy a technologiemi. Samotné sociální sítě s námi nejsou tak dlouho. Sociální média jsou relativně novým stylem života. Zahrnují technologii, virtuální prostředí a virtuální sociální vazby. Jsou to pouze nové nástroje pro přežití v tomto technologicky vyspělém a vysoce propojeném světě, ať už se tak děje autenticky, nebo ne. V porovnání s klasickými médii nejsou sociální média tak regulována, filtrována a nebo nějak jinak editována. Reakce na obsah na sociálních sítí je mnohem častější a hojnější, to samé platí i na zpětnou vazbu od sledující a interakci mezi sebou.

Tvoříme sociální média. Tvoří ony nás?
Jak zmiňuje Marshall McLuhan „my utváříme své nástroje a následně naše nástroje utvářejí nás“. A to platí i u sociálních sítí. Autoři si proto kladou otázku, jakým způsobem tvoříme sociální média, a jakým způsobem oni utvářejí nás, ať už jako uživatele sociálních sítí a nebo jako neuživatel. 

Z těch úsudků autorům následně vychází dvě výzkumné otázky: 

Jaké jsou souvislosti mezi používáním sociálních médií a vnímanou autenticitou?

Může autentický kontext prostřednictvím systematické restrukturalizace a umožnění dlouhodobého sebereflexe a reflexe druhých, ovlivnit vztahy mezi vnímanou autenticitou, a tedy i používáním sociálních médií?

Tři dimenze autenticity
Pro zodpovězení těchto otázek a pochopení celé problematiky se autoři zaměřili na rozdělení autenticity do třech částí. První pohled na autenticitu je popsán jako “autentické já” Bez ohledu na situaci, která je prezentována, ať už prostřednictvím tradičních interakcí nebo sociálních médií, je autenticita pravdivou prezentací sebe sama v souladu se situací. Svým způsobem je používání jakékoli formy médií vnějším projevem vlastních rozhodnutí a činů. Tradiční a sociální média jsou různými rozšířeními komunikace tváří v tvář. 

Další dimenze autenticity se zabývá myšlenkou, která zahrnuje zohlednění důsledků vlastních rozhodnutí a chování, jakož i potřeb jiných lidí kromě vlastních. Dalším aspektem autentického života je přirozené respektování ostatních a prostředí. Autor zdůrazňuje pochopení toho, jak se činy člověka a ostatních navzájem ovlivňují. Autenticita je vlastní jedincům, kteří si tohoto poznání všímají a udržují ho; ti, kteří si ho neudržují, mohou potřebovat úsilí nebo „šok“, aby autenticitu získali.

A posledním aspektem vnímání autenticity autoři zdůrazňují, jak zásadní je pochopit okolnosti a možnosti, které ovlivňují náš život, pokud jde o vedení autentického života. Autoři tvrdí, že autenticita je přitažlivá myšlenka, protože žít skutečně lidskou existenci v současné společnosti je náročné. Abychom dosáhli svých skutečných způsobů života, musíme začít v našich komunitách a prostředích. Autor také zdůrazňuje význam konfrontace se situacemi a rozhodování s ohledem na naše okolí a významově bohaté sítě, které tvoří prostředí, situace a potenciální vztahy. Každodenní život nemusí být autentický, pokud tyto proměnné nebereme v úvahu, zejména v podobě sociálních médií.V neposlední řadě autor také popisuje kontext sociální médií a zmiňuje, že ať už chceme nebo ne, vedlejším produktem téměř každého média, je marketing a reklama. V tomto případě již jde autenticita stranou a kvalita a zpracování obsahu v mnoha případech začíná být zpochybňující.

Tyto tři dimenze autenticity se poté reflektují, jaký způsobem je můžeme vnímat se spojitostí se sociálními médii. V první dimenzi můžeme vnímat spojitost autenticity a sociálních sítí jako jako kanál pro prezentaci. Tuto prezentaci každý uživatel využívá jinak, ať už jen občasným zveřejňováním svého života, či téměř žitím jen a pouze ve virtuálním prostředí sociálních sítí. 

Jako další projev autenticity je jakési vystupování na sociálních médiích pro dojem a zaujmutí. S tím se pojem i propagace, reklama a marketing, kdy obsah ztrácí na přidané hodnotě a často se jedná jen o vyumělkované příspěvky. 

Poslední dimenze autenticity spočívá v sociálních médiích jako nástroj pro zdokonalování svobody vyjádření autentického já a autentického bytí a tím i umožňuje reflexi autenticity ostatní a sebereflexi. 

O autorech

Autorka Wenli Wang je profesorkou na Robert Morris University v Pensylvánii. Mezi další články, zabývající se chování na sociálních sítích patří například Deterring Adolescent Dependency on Text Messaging: A Conceptual Model and Framework for Behavior Control.

Robert J. Skovira je vyučujícím profesorem na Robert Morris University již od roku 1983. Jeho práce se zaměřují na kyberbezpečnost a online vzdělávání. 

Zdroj:
Wang, W. & Skovira, Robert J.(2017). Authenticity and Social Media. Twenty-third Americas Conference on Information Systems, Boston.
https://web.archive.org/web/20200322172112id_/https://aisel.aisnet.org/cgi/viewcontent.cgi?article=1235&context=amcis2017

Ještě jednu epizodu: Binge watching a jeho motivace

Termín binge watching označuje sledování většího množství epizod seriálu nebo pořadu v řadě. V anglosaském prostředí byl znám již dříve, k jeho všeobecnému rozšíření však došlo až s příchodem a zpopularizováním Video-on-Demand (VoD) služeb.

Streamovací videoplatformy, jako třeba Netflix, Amazon Prime nebo Hulu, se staly podstatnou součástí mediálního repertoáru uživatelů. Tyto online služby umožnily svým uživatelům sledovat oblíbené seriály téměř kdekoli a kdykoli. Dostupnost mediálního obsahu prostřednictvím online streamingu zakotvila možnost dlouhého a nepřetržitého sledování. Taková autonomie v uživatelském chování proměnila vzorce jejich užívání a vedla k popularizaci binge watchingu jakožto nové normy pro konzumaci televizních seriálů.

Obecně vzato, vzestup VoD služeb nastolil klíčové změny v odvětví televizních seriálů na všech úrovních. Vzájemný vztah mezi produkcí, distribucí a spotřebou nabyl nových forem, neboť tyto nově příchozí služby narušily tradiční linii televize a vzaly za svou estetiku mediálních katalogů s neomezeným přístupem. Podívame-li se na koncept seriálu, mohli bychom ho jednoduše popsat jako film, trvající cca 10-15 hodin a dělící se do epizod. Závěrečný cliffhanger vzbuzuje v divácích zvědavost a zajišťuje, aby od monitoru či televizní obrazovky nemohli odtrhnout zrak. Prostřednictvím binge watchingu jsou uživatelé cliffhangerovým koncům vystavováni opakovaně, a spolu se zvědavostí tak u nich narůstá i potřeba poznání. Online platformy navíc často streamují všechny díly dané série ve stejnou dobu. Ústředním rozdílem, který tyto technologie umožňují, je právě onen odklon od tradičního týdenního vydávání epizod. Oproti lineárním televizním spotřebitelům, odkázaných na rozvrhy určené vysílacími kanály, přebírají předplatitelé VoD otěže kontroly nad tempem konzumace médií a mohou se rozhodnout sledovat více epizod na jedno posezení.

V souladu s rostoucí oblibou binge watchingu vznikaly (a stále vznikají) četné studie, které zkoumaly jeho účinky z nejrůznějších hledisek (mediální účinky, marketing, psychologie aj.) a identifikovaly různé motivační faktory, stojící za tímto trendem. Avšak, vzhledem k tomu, že binge watching může být závislosti podobnou aktivitou, se předchozí studie zaměřovaly především na potenciální rizika této intenzivní a „záchvatové“ (seriálové) konzumace. Tyto výzkumy ukázaly, že dlouhodobě praktikovaná nepřetržitá spotřeba video-obsahu může vyvolávat pocit viny a přispět k některým zdravotním problémům, souvisejících např. s utužováním sedavého způsobu života a kvalitou spánku.  Jiné se rozhodly sledovat rovněž možné pozitivní dopady na psychickou pohodu uživatelů, vyplývající zejména ze zvýšeného pocitu autonomie, nebo dokázat, že streamovací „maratonectví“ může být dokonce copingovou strategií.

Motivace pro binge watching a roli individuálních rozdílů v této aktivitě pak zkoumá článek „An exploration of the motivations for binge-watching and the role od individual differences“ autorů Hongjin Shim a Ki Joon Kim, publikovaný roku 2018 v akademickém časopise Computers in Human Behavior. Autoři ve své studii zaujímají uživatelsky orientovaný přístup a opírají se o teorii užití a uspokojení. Teorie U&G staví do hlavní role aktivní publikum, jehož členové jsou ve vztahu k užívání mediálních technologií iniciativní a mediálními službami a obsahy uspokojují své potřeby. To znamená, že jednotlivci mají specifické motivy pro vědomé přijímání a užívání médií. Touto optikou autoři sledují dvě hlavní výzkumné otázky: (1) jaké jsou motivace uživatelů, kteří se rozhodnou zapojit do binge watchingu a (2) jaký je vztah mezi motivacemi a individuálními rozdíly při binge watching chování.

Cesta za odpověďmi započala literární rešerší a online dotazníkovým šetřením. Konečný soubor dat zahrnoval odpovědi od 785 respondentů z Jižní Koreje, kteří uvedli, že v posledních třech měsících nárazově sledovali dramatický seriál na počítači, smartphonu nebo televizi. Dotazníkové položky byly upraveny dle předchozích validovaných studií a měřeny na 5bodové škále (od 1 = rozhodně nesouhlasím k 5 = rozhodně souhlasím). K vyhodnocení motivací bylo využito 19 výroků týkajících se binge watchingu získaných z rozhovorů s fokusními skupinami. Analýza hlavních komponent odhalila pět motivačních faktorů: požitek, efektivita, doporučení ostatních, vnímaná kontrola a fandom. Respondenti hodnotili své tendence sledovat vícero epizod na jeden zátah. Měřeny byly rovněž individuální rozdíly jako potřeba poznání a hledání senzace (sensation seeking). S cílem prozkoumat potenciální vztahy mezi měřenými veličinami a vytvořit model předpovídající binge watchingové chování byly následně provedeny regresní analýzy.

Shim a Kim identifikovali tři z pěti motivací – požitek, efektivitu a fandom – jako klíčové k predikování binge watchingového chování jednotlivce. Doplnili tak stávající výzkum, jenž navrhl faktory motivace, jako je relaxace, zábava, únik z reality aj. Výsledky ukázaly, že nejvíce motivací pro binge watching souvisí s emocionálním zapojením, což je spojeno s potřebou být emocionálně vzrušený a soustředěný na sledování. Touto motivací jsou poháněni zejména uživatelé, kteří sledují dramatické a napínavé seriály. Dále bylo dokázáno, že trojice motivací má na binge watching skutečně pozitivní dopad. Divák již nemusí sledovat jednu epizodu týdně v televizi doma, ale má k dispozici nejrůznější zařízení s připojením k internetu, která mu dovolí hltat oblíbené programy dle libosti. Tato efektivita a získaná kontrola nad výběrem a konzumací může představovat silnou motivaci k binge watchingu. Zdůrazňuje také jeho pragmatický, utilitární přínos. Naproti tomu fandom a požitek nabízejí uspokojení hédonické. Divákům je umožněno sledovat postavy a zápletky z jedné epizody do druhé. Díky tomu mohou snáze uniknout z každodenního stresu a vstoupit do světa fantazie.  Neustále vystavování médiím v kontextu binge watchingu ukazuje na pravděpodobné zesílení touhy po vztahu s mediální postavou. Podobně může binge watching uspokojit touhu diváka po požitku a zábavě tím, že mu poskytne zážitek z plynulosti.

Individuální rozdíly hrají důležitou roli v tom, zda a jakým způsobem se lidé do binge watchingu zapojují. Přínosem studie je právě potvrzení psychologických rysů, konkrétně vyhledávání pocitů a potřeby poznávání, jako vlivných moderátorů konzumace médií, a demonstrace moderačních účinků těchto rysů na binge watchingové chování. Vysoká potřeba poznávání byla spojena s větší pravděpodobností zapojení se do binge watchingu, zatímco nižší potřeba poznávat vykazovala menší míru pravděpodobnosti. U jedinců s vysokou potřebou poznávání byl navíc výrazným stimulem fandom (motivovaný touhou vytvořit si vztah s mediální postavou). Tendence k hledání senzace zase souvisela s motivacemi pro zábavu a emocionální zapojení. Hledači požitku tedy více tendovali k maratonovému sledování, než v případě respondentů s nízkou hodnotou sensation seeking. U posledně jmenovaných se zároveň ukázalo, že doporučení ostatních (motivované touhou vyhnout se sledování nezajímavých pořadů tím, že dáme na zpětnou vazbu od ostatních) tendenci k nepřetržitému sledování potlačuje.

Rysy jako hledání senzace a potřeba poznání vykazovaly zmírňující účinky pouze u některých motivací pro binge watching, což naznačuje, že pozorované účinky mohly být vyvolány pouze některou jejich složkou relevantní pro určitou motivaci. Pro budoucí zkoumání těchto proměnných autoři navrhují využít multidimenzionální soubor měřítek. Další limit výzkumu představuje zobecnitelnost výsledných poznatků. Údaje byly shromážděny pouze od jihokorejských respondentů, přičemž se jednalo jen o binge watchery dramatických seriálů. Televizní dramata jsou mezi diváky stále nejoblíbenější, ovšem více než čtvrtina binge watchingu se děje u pořadů jiných žánrů, jako například reality TV.

I přes zmíněná omezení je studie cenným vhledem do sociálních a emočních aspektů fenoménu binge watchingu. Výsledky mohou být užitečné nejen pro výzkumníky médií, ale i tvůrce obsahu a samotné streamovací platformy. Porozumění motivacím binge watchingu umožňuje tvůrcům obsahu vyvíjet pořady, které tyto motivace uspokojí. Streamovací služby mohou zase využít těchto informací k vývoji personalizovaných doporučení a algoritmů, které zohledňují uživatelské motivace a stejně tak individuální rozdíly.

• Hongjin Shim je výzkumným pracovníkem Centra pro umělou inteligenci a sociální politiku v Korejském institutu pro rozvoj informační společnosti. Jeho výzkumný zájem zahrnuje nové komunikační technologie, mediální psychologii a mediální účinky.

• Ki Joon Kim je profesorem na katedře médií a komunikace na City University of Hong Kong, kde vede interdisciplinární výzkum sociopsychologických důsledků interakce člověka s technologií a technologicky zprostředkované komunikace.

Shim, H. a Kim, K. J. (2018). An exploration of the motivations for binge-watching and the role of individual differences. Computers in Human Behavior, vol. 82, pp. 94-100. https://doi.org/10.1016/j.chb.2017.12.032

Klára Juhászová

Jak vnímá generace Z algoritmy na sociálních sítích?

Celá řada studií zkoumá, jakou moc mají algoritmy v každodenním životě internetového uživatele. Jak se propisuje, jakým způsobem funguje. Zamysleli jste se ale někdy nad tím, jak mladá generace, která je na vliv digitálních technologií zvyklá, algoritmy vnímá? Co ví o takové personalizaci zpráv? Jak se o algoritmech mladá generace učí a jak se s ní vyrovnává? Právě na tyto otázky odpovídá článek “Experiencing Algorithms: How Young People Understand, Feel About, and Engage With Algorithmic News Selection on Social Media” od Joëlle Swart.

O autorce a studii

Studii vypracovala Joëlle Swart, která má vystudovanou žurnalistiku na holandské univerzitě v Groningenu. Působí v Centru pro mediální a žurnalistická studia a ve svých odborných publikacích se věnuje zejména změnám ve využívání zpravodajství nebo mediální či digitální gramotnosti. Doposud sepsala 11 odborných prací, které byly publikovány v různých mezinárodních časopisech, včetně New Media & Society, Digital Journalism, Journalism Studies a Media, Culture & Society. Tento článek vyšel v roce 2021 ve známém periodiku Social Media + Society, jež se zaměřuje na lepší pochopení sociálních médií a jejich dopadu na společnost.

Ústředním tématem studie “Experiencing Algorithms: How Young People Understand, Feel About, and Engage With Algorithmic News Selection on Social Media” je výzkum toho, jak mladí lidé chápou, cítí a vnímají algoritmické zobrazování zpráv na sociálních sítích. V článku mimo jiné autorka zkoumá algoritmické zkušenosti mladých lidí. Místo toho, aby výzkum kladl důraz na to, co by mladí lidé měli o algoritmech vědět, apeluje na vnímané znalosti, které si uživatelé vytvářejí prostřednictvím každodenního používání sociálních médií. Značně se zabývá samotnými interakcemi mezi algoritmy a uživateli zpravodajství, kterým je 16-26 let. 

Reflexe algoritmů

Uživatelé, kteří na svých chytrých zařízeních využívají digitální zpravodajství, jsou stále častěji vystaveni algoritmicky upravovanými informacemi. A jak každý z nás ví, algoritmy stále více ovlivňují způsob, jakým si lidé vytvářejí představu o světě kolem sebe. To platí zvláště pro mladou generaci, která už s pokročilými technologiemi a na sociálních sítích vyrostla. 

Doporučovací algoritmy mohou mít v určitém směru značnou výhodu. Pomáhají omezit informační přetížení a naopak podporují uživatele při hledání relevantních zpráv v dnešním obrovském proudu informací. Pravdou ale také je, že algoritmy omezují jednání uživatelů, protože automatizovaně rozhodují o tom, které informace se jim zobrazí a které nikoliv.

Autorka se v teorii značně opírá o myšlenku, že je pro uživatele důležité pochopit algoritmickou personalizaci, aby mohli kriticky posoudit úplnost a vyváženost zpráv, s nimiž se setkávají (Powers, 2017). Na několik odstavců také rozebírá fakt, že povědomí a základní znalosti o algoritmech nejsou příliš časté. Informovanost o algoritmech závisí na úrovni vzdělání či pohlaví a jistá algoritmická gramotnost přichází až formou „učení se praxí“. Potvrdilo se autorce toto tvrzení při zkoumání generace Z ?

Jen je nechte, ať si hrají

Autorka v rámci výzkumu využila polostrukturovaných hloubkových rozhovorů s různorodou skupinou 22 mladých lidí ve věku 16-26 let, kteří denně používají sociální média. Lidé mladší 25 let jsou při získávání zpráv často závislí na platformách jako je Facebook, YouTube či Instagram (Kalogeropoulos, 2019). Proto pro výzkum představují zajímavou demografickou skupinu.

V první části rozhovoru se Swart dotazovala na celkové používání sociálních médií a jejich každodenní rutinu s tím spojenou. Ve druhé části byli účastníci požádáni, aby se pohybovali ve dvou až třech svých aplikacích sociálních sítí tak, jak to běžně dělají, a přitom nahlas přemýšleli o obsahu, který jim tyto platformy prezentují. Nahlas se snažili zdůvodnit, proč platformy zobrazují tyto konkrétní příběhy. V závěrečné části autorka požádala účastníky, aby se zamysleli nad tím, jak zkušenosti s algoritmizací ovlivnily jejich postoje k personalizaci zpráv a obsahu. K čemu došla?

Tak ty budeš ten algoritmus

U generace Z převažuje přístup “news-finds-me”, tedy že zprávy na sociálních sítích mladí účelně moc nevyhledávají, spíše na ně narazí. Co se týče používání sociálních sítí, pak byl u všech respondentů používán Instagram. Dále to byl YouTube, Facebook, Twitter nebo TikTok. Prakticky nic překvapivého.

Poznatky o porozumění algoritmů jsou však něco jiného. Samotné povědomí o algoritmech se ve vzorkuvýrazně lišilo. Někteří o slově „algoritmus“ vůbec neslyšeli, jiní dokázali podrobně popsat procesy kategorizace, profilování a personalizace. Málokdo se zmínil o algoritmickém vedení zpráv na používaných kanálech, dokud nebyl aktivně dotázán. Na rozdíl od některých dřívějších publikací, žádný z respondentů nezmínil mediální výchovu jako zdroj algoritmických znalostí. Veškeré své hypotézy, které souvisely s uvědoměním o algoritmech, gen Z zakládala především na svých osobních zkušenostech s používáním sociálních médií.

Z rozhovorů však také vyplývá, že povědomí o algoritmech a smýšlení o nich záleží na přidaném kontextu. Některé algoritmy jsou zkrátka rozpoznatelné snáze než jiné. Jedna z účastnic poznamenala, že „na Twitteru často vidíte například ‚tomu člověku se líbí tenhle tweet‘, a proto se vám ten tweet zobrazí”. Sekce „Návrhy“ nebo stránky „Pro vás“, které jsou v aplikaci viditelné, signalizují personalizaci. Mladí si tohoto faktoru všímali nejvíce u YouTube, personalizace tu byla zjevná až dokonce agresivní. Způsob, jakým platforma odvozuje doporučení z předchozího chování hodnotili jako „přehnaný„. U celé řady věcí napříč všemi prohlíženými sítěmi si však neuvědomovali, že jde o personalizovaný obsah a nijak zvlášť to nekomentovali. Všeobecně gramotnost o algoritmech nebyla na vysoké úrovni, zvláště vysvětlování pojmu mělo značně omezenou slovní zásobu. 

Gen Z a vnímání algoritmů 

Autorka rozlišila tři způsoby vnímání. První skupina respondentů vnímala algoritmy jako neutrální „vzorec“ nebo „výpočetní proces“, který vyžaduje data k vytvoření určitého výstupu. Na algoritmy nahlížejí jako na racionální proces, a proto také tato skupina neprojevovala žádnou silnou emocionální reakci. Zkrátka se to děje.

Druhá skupina vnímala algoritmy jako užitečné průvodce nebo „regulátory”, které upozorňují na relevantní příběhy. Tito mladí lidé zdůrazňovali především výhody jako je úspora času a objevení zpráv, na které by sami dost možná ani nenarazili.

U některých respondentů vyvolávaly algoritmy pro změnu silně negativní emoce. Spojovali je s komerční povahou společnosti a považovali je za mocnou sílu, která stimuluje k nákupu. Prostřednictvím algoritmů vás sociální sítě snadno mohou nakrmit zprávami, na které jste nejvíce náchylní. 

Algoritmus vám může zajistit příjemný uživatelský zážitek, to ano. Vzásadě vidíte co chcete. Některé personalizované obsahy ale zkreslují vkus mladých lidí nebo naopak očividným způsobem přejímají jejich zájmy. Sítě tím přehltí a právě to vyvolává podráždění. Z průzkumu tedy vyplývá, že až „příliš dobře fungující algoritmy“ vyvolávají nepříjemný pocit, že jsou lidé sledováni, nebo dokonce zneužíváni. Proč? Do hry totiž vstupuje ochrana osobních dat. Nejmladší z účastnic uvedla, že by chtěla, aby byly zpravodajské aplikace šité na míru jejím preferencím, ale hned k tomu přidala jako podmínku obavy o ochranu osobních údajů. Odposlouchávání z telefonu nebo snímání zpráv je zkrátka nepřijatelné.  Účastníci proto navrhli, že by se měla zvýšit transparentnost algoritmů. Přehled dat, na nichž jsou doporučení založena, aby uživatelé „pochopili, jak to vědí“ – to je podle nich ta správná cesta. Mohli bychom polemizovat o tom, jaký názor by na to měli technologické firmy. Zřejmě trochu odlišný.

Mladá generace považuje kontrolu zpráv a vůbec pocit být v obraze za důležité. Celá řada z nich má obavy, že jim kvůli algoritmům uniknou důležité zprávy. Přestože oceňovali, že „si nemusí sami filtrovat, co chtějí vidět“, tohoto fakturu se značně bojí. Navíc by chtěli mít alespoň možnost zobrazit si veškerý dostupný obsah a ručně upravit profilování uživatele.

Interakce s algoritmy aneb chce gen Z mít vliv na to, co denně konzumuje?

Můžeme algoritmy vůbec nějak ovlivnit a pracovat s nimi? Jakou s nimi má mladá generace zkušenost? Z článku vyplývá, že si představují svou vlastní roli při utváření algoritmů jako omezenou. Zatímco někteří byli přesvědčeni, že mohou sestavovat své vlastní časové osy, většina účastníků považovala algoritmy za něco, co jim na sociálních sítích zkrátka ukáže určitý segment zpráv a je to mimo jejich kontrolu. Přitom je k dispozici nespočet tlačítek na omezení daného profilu, přeskočení doporučovaného obsahu, možnosti skrytí, nahlášení reklamy či znepokojivého sdělení apod. Kdo už ale měl jistou zkušenost s použitím tlačítek „skrýt“ nebo „líbí se mi“ a vedlo to k návrhům příběhů, které byly vnímány pozitivně, pak i nadále interagoval. Pokud ale použití některého z tlačítek nesplnilo očekávání uživatelů a opět se například zobrazoval nelichotivý obsah, přispělo to k pocitu ztráty kontroly a lidi to zcela odrazilo od dalších interakcí a snahy zničit vliv algoritmických funkcí.

Závěrem…

Většina účastníků této studie byla vysoce vzdělaná a přesto neměli slovní zásobou, která by jim umožnila znalosti o algoritmech vyjádřit. V Nizozemsku, které se vyznačuje vysokou mírou využívání internetu a sociálních médií by se dalo očekávat, že budou respondenti relativně digitálně a algoritmicky gramotní. Opak je pravdou, někteří o tomto slově ani neslyšeli. Navíc se potvrzuje, že i když se o mediální a digitální gramotnosti neustále mluví, jak by měla být důležitější i v rámci výuky, ani ve vyspělé evropské zemi není náznak změny osnov.

Algoritmus tedy stále představuje neznámou pandořinu skříňku. Nikdo moc neví, jak funguje. Někdo ani neví, že existuje. Samotní účastníci výzkumu navíc museli být vyzváni, aby se vůbec zamysleli, jaké důsledky algoritmy mají. Jak je ovlivňují. Jak právě na nich záleží, co člověk denně za informace konzumuje. A i když se na algoritmy objevila negativní emoce, stejně neměla žádný vliv na to přestat sledovat sociální sítě, natož se snažit ovlivňovat fungování algoritmů a zobrazování zpráv. A co vy? Zamysleli jste se nad tím? Berete už algoritmy jako nedílnou součást sociálních médií, které mají moc nad tím, co vidíte a o čem čtete? Chcete s tím vůbec něco udělat?

Reference

SWART, Joëlle. Experiencing Algorithms: How Young People Understand, Feel About, and Engage With Algorithmic News Selection on Social Media. Social Media + Society, 7(2), 2021. https://doi.org/10.1177/20563051211008828.

Kateřina Tlachová